Kronika světů

A jsem zase na zemi a tentokrát se nemůžu ani hýbat. Ta mrcha mi do těla vpravila jed a jsem paralizovanej. Teď se ke mě blížila s úsměvem na tváři. Něco tam žvatlala, ale já ji neposlouchal. Bolest mi procházela celým tělem. Snažil jsem se s tím zprvu bojovat, ale po chvíli jsem to vzdal. Ta bolest nepřestávala a moje snaha se z toho dostat tomu vůbec nepomáhala. Z posledních sil jsem položil hlavu tak, ať vidím na celou scenérii a snažil jsem se uvolnit.

Vzpomněl jsem si na jednoho dědu ještě v Šedovíru. Tenkrát se na něj sesypal starej barák kde bydlel. Když jsme tam přiběhli ležel pod trámem a jak to jen šlo dýchal. Snad všechny končetiny měl přelámané a jedna ruka co mu trčela ven byla ohnutá v nepřirozeném úhlu. Bylo vidět že má velké bolesti, ale nekřičel. Ani nehlesl. Tehdá jsem k němu přišel a zkoumal trám, jak ho odtamtud vytáhnout. On se úplně v klidu na mě podíval. Měl slabý úsměv na tváři a jakoby se uvolnil. Najednou vůbec nevypadal jako, že na něm leží celý barák v kterém žil. Vypadal jako by ležel v posteli po dobrém obědě a odpočíval. Jeho oči se lehce leskly a ten pán jen řekl “Všechno je to v hlavě.” Usmál se ještě víc a uvolnil se tak, že jeho hlava i celé tělo se krásně rozložilo na sutinách. Vytahovali jsme ho dobrou hodinu a za celou dobu ani nehlesl. Žil, dýchal, ale nemluvil ani nezměnil úsměv na tváři. Po další hodině ten pán umřel stále se stejným úsměvem.

Jeho pohled a úsměv se mi vryl do paměti a teď se přede mnou objevila jeho tvář, byl jako živý. Snažil jsem se uvolnit stejně jako ten chlap, moc to nešlo, ale postupně se jsem přestával cítit bolest v těle. Jen jsem tam tak ležel a pozoroval co se děje kolem mě.

Mezitím jsem zahlédl toho elfa jak čaruje a přitom se usmívá, jak kdyby mu patřil svět. Zubel jen zíral s otevřenou pusou a oči mu přeskakovali mezi elfem a stromy za ním. Stromy, které se začínaly hýbat.

Baba stále ve své příšerné podobě změnila směr svého pohledu. Koukala na mě. Stála a jen koukala. Co asi vidí přemýšlel jsem a pak mi to došlo. Za mnou musela být ta mrcha co ještě před pár minutami, tak krásně hořela. Baba zaklonila hlavu a začala skřehotat. Pak vyrazila směrem ke mě a na poslední chvíli mě přeskočila. Necítil jsem žádné emoce a byl jsem jako v tranzu, nic jsem necítí, takže jsem ani necuknul.

V mém zorném poli zůstal jen elf, Zubel a plno teď už plně živých stromů. Elf se začal smát a Zubel asi pochopil, že skončil jeho čas zírání a začal kouzlit další kouzlo. Doufám že má v rukávu něco většího než ukázal do teď, jinak jsme pěkně v hajzlu.

Přede mnou se najednou objevila ruka. No, objevila, spíš dopadla a za ní silný cákanec krve. Ruka patřila elfce. Něco jí tu ruku muselo utrhnout. Bylo mi líto že se nemůžu otočit, ale ten pohled co následoval taky nebyl k zahození. Elf se smála a Zubel vykouzlil první kouzlo na pro mě neviděného protivníka a vzal svou zbraň do obou rukou a vrhl se na nejbližší strom, který k němu natahoval své větve. Elf se stále smál. Pak se sesunul.

Kdybych mohl, tak bych svraštil obočí nad tím děním, ale to jsem nemohl, kontrolu nad tělem jsem jaksi už neměl, byl jsem jen pasivní pozorovatel. Elf vypadal jak kdyby mu někdo vysál všechnu energii. Sesunul se jak hadrová panenka na zem a zůstal ležet. Ani se nehnul. Zubel stále bojoval se stromem, ale další stromy se svými kroky přestaly přibližovat. Snad ztratili zájem. Po chvilce se v mém zorném úhlu objevila baba. Už nebyla ve své příšerné podobě. Měla roztrhané oblečení a celé od krve a viditelně unavená. Belhala se a opírala o svou hůl, kterou jsem si dříve zapůjčil pro boj s elfkou. Elfka nikde, jen její utržená ruka ležela na zemi. Zubel se mi ztratil z dohledu. Divadlo skončilo, už jsem nemusel dál koukat. Jako na povel moje tělo postupně zavřelo oči a pořádně se nadechlo.

Stál jsem proti trpaslíkovy a té babě. Ten člověk se držel dost vzadu, což byla jeho smůla. Emília seděla na větvi stromu a léčila si rány svojí ne zrovna dobrou léčivou magií a čekala na příležitost. Věděla že se mi nemá plést pod nohy dokud nedám signál. Což jí zrovna v téhle situaci nevadilo. Její primární cíl bal ten člověk. Ani ne tolik kvůli tomu kameni, jako spíše kvůli tomu aby ho, jak jí tak znám, umučila k smrti. Číhala až do doby kdy k ní byl ten člověk zády. Vytáhla vrhací jehly a hodila je po něm. zapíchli se mu do nohou, rukou a do zad. Spadl na zem. Emília seskočila dolů a s úsměvem šla k němu.

"Zase ty?!" zakřičel, "Kdy konečně natáhneš brka!"

"Radši se uklidni," řekla s úsměvem, "tu energii budeš potřebovat..."

Snažil se vstát, nicméně jeho tělem začala proudit nesnesitelná bolest. Cítil každé škrábnutí, každý vpich jehly, každou modřinu.

"C-co to je..." snažil se vzpamatovat.

"Na tich jehlách je nervový jed," usmála se ještě víc, "zesiluje bolest... O hodně. Každý ten vpich je jako bodnutí nože co? Neboj, brzy to bude ta nejmenší bolest co ucítíš."

Na ta slova vytáhla z kapsy pouta a pak ještě dodala, "Jedeme si hrát!"

Viděl jsem jak se Emília vrací do svého živlu. Takže jsem se mohl plně věnovat té směšné dvojici. Ta magie toho trpaslíka mě dostala. Podcenil jsem nepřítele. Takhle nemůžu jen tak bojovat. Navíc jsem cítil že mám pár zlomených žeber a bez koncentrace magie jsem ne nemohl jen tak vyléčit. Přemýšlel jsem jestli to mám použít. Měl jsem jen tři. Ale za celé ty věky jsem nenarazil na někoho, kdo by mi stačil. Šál jsem do brašny a vytáhl lektvar. Tekutina světle rudé barvy ve skleněné lahvičce se zlatým uzávěrem. Otevřel jsem to a celé vypil. Mé tělo zasáhla bolest, poté se kolem mě začal zdvihat dým. Vycházel z mého těla. Po nějaké době bolest odezněla, všechna. Zlomeniny, účinek té jeho magie ale i jizvy a všechna stará zranění i následky z předchozích bojů byla pryč. Moje tělo bylo v lepší formě než bylo před bojem. Trpaslík se na mě koukal jako na ducha, poznal to.

"T-to byl-" mumlal si pod vousy.

"Jo byl," usmál jsem se, "lektvar z fénixových slz. Lektvar, který dokáže vyléčit úplně cokoliv. Nuže, pokračujeme ve hře, ne? Vidím že máš rád tenhle magický zdroj co tu je, nemám pravdu?! Fajn, tak ho nechám tě zničit."

"Chceš se vyhodit do vzduchu?" řekl a koukal na mě, "Prosím, uděláš nám službu. Znám lidi jako jsi ty. Nikdy té magie nemáš dost!"

"Tak to mě asi neznáš." řekl jsem a začal jsem čerpat ze zdroje. Všechno co jsem si vzal jsem hned přetvořil v kouzlo aby se moje tělo nepřetížilo. A takhle jsem vysál celý zdroj. Stromy se pak začaly hýbat. "Vidíš? Zdroj je pryč, já tu furt stojí a budu mít podívanou. Chci vidět jak si poradíte s tima entama, co jsem si tu pro vás připravil."

Situace přímo k vzteku. Jsem namíchnutej na Terence, koneckonců ten nás do téhle situace dostal, ale to že bych ho tady nechal umřít je to poslední. Pokusil jsem se nás ochránit před kouzlem toho elfa.

Magie se řídí jasnými zákony. Je to zkrátka energie, která se musí odněkud čerpat. Nelze stvořit něco z ničeho. Tyto zákonitosti porušit nelze a spousta namyšlenců z řad všech žijících ras to alespoň jednou zkusilo. Většinou našli pouze jejich mrtvoly, pokud vůbec něco zbylo.

Stařena... Tedy to co se ze stařeny stalo si postavilo chatrč u zdroje magie. Cítil jsem, že o něj bylo dobře pečováno. Čerpala z něj magii střídmě a jen když potřebovala a díky tomu nezmizel. Tyto zdroje začaly být dost vzácné, kvůli těm namyšlencům a nebo jednoduše bezohledným mágům, kouzelníkům, čarodějkám a alchymistům, kteří si vzal o něco víc, než museli. Musel jsem ho teď využít.

Elf se spoléhal pouze na svoje síly, takže si nejspíš ani zdroje nevšiml. Uchopil jsem potřebnou magii - doufal jsem, že si nevezmu příliš - a zaštítil nás. Světlo nás oslepilo a Terenc mi padl v bezvědomí k nohám.

Nečekal jsem co se bude dít dál a stále oslepený jsem začal proplétat jednoduchá kouzla do sebe.

Můj mistr mi vždy říkal, že moje schopnost spojit jednoduchá kouzla je přímo geniální. Doufal jsem, že má pravdu.

Kouzlo se spojilo v jeden celek. Prohlížel jsem si v mysli svůj výtvor a snažil se najít vadu nebo místo, které by potřebovalo vylepšit. Mezitím světlo zmizelo a na místě, kde před několika vteřinami stál elf s tím tvorem, se objevil malý kráter. Oba stáli proti sobě na okraji onoho kráteru. Přerývaně dýchali.

Vypustil jsem vytvořené kouzlo přímo k elfovi. Okolo něj se objevily bublinky, které nebyly díky noci téměř viditelné. Maličko znejistěl, po jedné se ohnal a ve stejné chvíli jako na povel všechny praskly.

Ohlédl se. "To má být jako vše?" Zasmál se. "S tebou si to vyřídím za chvilku."

Doufal jsem, že se vše povedlo. Rozhlížel jsem se po elfce, ale tu musela rána někam odhodit. Nikde jsem jí neviděl.

Terence se pohnul.

"V klidu. Zatím žijeme," konstatoval jsem, když jsem pomáhal Terencovi na nohy.

"Co se stalo?" zeptal se mě.

"Jeden nemyšlenej elf se pokusil vyhodit dvorek čarodějky do povětří."

"Kde je ta elfka?" a rozhlížel se po okolí.

"Asi jí to někam smetlo a teď si líže rány. Očividně se o ní moc nestará," a pokynul jsem hlavou k elfovi.

Bojující dvojice okolo se neustále kroužila a nyní se jen tak oťukávali. Nikdo z nich se nesnažil použít složitější magii a čarodějnice neútočila ani agresivně. Usmál jsem se pod vousy.

"Začne to být nejspíš zajímavé. Kryj mě, kdyby se ta hubená mrcha zase objevila," usmál jsem se na Terence. Ten se napřímil, sevřel meč a přepnul se znovu do pohotovostního režimu. I přes utržená zranění vnímal okolí a dával pozor.

Pomalu jsem se přiblížil a doufal, že čarodějnice je v téhle podobě dostatečně příčetná. Postavil jsem se na její stranu.

Koule pulzující energie mi letěla přímo do obličeje. Ledabyle jsem změnil směr jejího letu, aby letěla zpátky ke svému majiteli. Ten jí nacvičeným gestem chytil do dlaně a vstřebal. Ruka se mu zachvěla a z tváře mu na malý okamžik zmizel úsměv. Pak si ruku oklepal a dál pokračoval v tom, co považoval jistě za nesmírně zábavné.

"Vydržím to celou noc. Co vy?" zeptal se nás pobaveně.

"Jen aby ses nepřepočítal," opáčil jsem a v ten moment čarodějnice vyrazila kupředu a s děsivou zuřivostí na elfa zaútočila.

Nepohnul se, jen provedl jakési kouzlo a ztuhl s překvapeným výrazem. Čarodějnice prorazila kouzlo jako by to byla tenká tabule ze skla, narazila do elfa se silou býka a odhodila ho stranou.

V duchu jsem se zazubil. Kouzlo se povedlo přesně jak jsem očekával. Bubliny v sobě obsahovaly slabou magii, sotva postřehnutelnou. Jakmile praskly, tak se uvolnila a začala působit na elfovo tělo. Jako tisíce stébel trávy ho magie šlehala a narušovala tkáň. Zamezila mu v rychlém vstřebání nebo uvolnění magie, takže jeho kouzla byla velice slabá. Nejspíš to bude mít pouze dočasný efekt v tomto rozsahu, ale s velkou pravděpodobností mu nějaké trvalé následky zůstanou.

“Kurva! Do prdele!“ mlel jsem zatímco jsem se snažil vytáhnout Zubela ze sutin. Ten byl viditelně v bezvědomí. Takový bordel jsem kurva dlouho nezažil. Co se to sakra stalo? Vřela ve mě krev. Posraní Elfové. S nima byl vždycky problém. Povýšenecký národ, si myslí že jim všechno patří a jsou víc něž kdo jiný. Sakra. Tak oni napadají naše lidi a stojí za těmi nemrtvými. Nadával jsem v duchu a dostával jsem se do šíleného vzteku. Najednou slyším elfku jak se hrozně směje. Otočil jsem se a viděl jak si vykračuje k nám. Něco mlela a vykouzlila si meč i do druhé ruky. Začal jsem mít černo před očima. “Tohle ne kurva, tohle ne.” šeptal jsem pro sebe a šáhl po holi jenž se válela kousek odemne. Neřešil jsem co mám v ruce. Krev tekla v žilách jak rozbouřená řeka a srdce bilo jako nikdy dřív, ale já tohle nevnímal. Zrak se mi zužoval a já viděl jen tu potrhlou elfku. Všechny smysly se mi zbystřily a nevnímal jsem vůbec nic okolo. Řev staré baby ani kouzlení šíleného elfa. Okolní svět zmizel a zůstal jsem jen já a ta elfka, která právě dokončila svůj monolog.

“Jdi do prdele Emílie!” Zařval jsem plnou silou a rozeběhl se hlava nehlava vstříc jisté smrti. Elfku to vůbec nevyvedlo z míry. Rozkročila se do bojové pozice a připravila na výpad. A já běžel. Plný vzteku a nenávisti. Rudo před očima a s jediným přáním, rozsekat tu svini na maděru a rozdrtit ten její provokující úsměv. Nezajímalo mě nic jiného. Krev mi bušila v hlavě a já běžel a napřahoval svou provizorní zbraň k útoku.

Čas se hodně zpomalil. Nevnímal jsem to. Začal jsem útočit. Těsně před ranou holí elfka jen tak tak odrazila můj útok a konečně jsem v jejím obličeji viděl záblesk překvapení. Jenže v tu chvíli jsem ani to neviděl. Bezhlavě jsem do ní bušil. Elfka se nestihla vzpamatovat a jen odrážela jeden útok za druhým. “Svině!” Stačil jsem mezi útoky zařvat. Elfka na mě vytřeštila oči a já ji vrazil hlavičku pěkně mezi oči. To se mi povedlo. Klasický hospodský chvat. Zlomil jsem ji nos, až to křuplo. Dodalo mi to pocit uspokojení a já se přesunul na kvalitnější taktiku. Přestal jsem bušit hlava nehlava a začal promýšlet své útoky. Připomněl jsem si tréninky s píkou. Bylo to podobné, jen ten hrot mi tam chyběl.

Začínal jsem si uvědomovat, že něco není v pořádku. Takhle jsem nikdy nebojoval, tyhle rychlé pohyby nejsou normální. Elfce se podařilo i párkrát zaútočit když poznala, že s holí nejsem až takový mistr, ale já jsem se všem výpadům s přehledem vyhnul. Byl jsem rychlej, sakra rychlej. Mozek se začal uklidňovat a postupně se otevíral svět kolem mě. Uvědomoval jsem si, že na elfku jen rychlost stačit nebude. Zachvíli pochopí můj styl a dostanu se do stavu kdy mě dostane. To jsem nemohl dovolit.

Svět kolem mě se postupně opět otevíral a já si všímal co se děje. Baba bojovala s elfem, ten ji ovšem s přehledem porážel a teď ležela na zemi a elf si všiml nás. Chvíli nás pozoroval, ale ve tváři jsem nezahlédl změnu výrazu. Stále čuměl ... no, elfsky. Prostě jako debil. Ušklíbl jsem se té myšlence, jak jsem krásně specifikoval jeho výraz a dostal jsem mečem do ramene. Řízla mě dobře, ale ne hluboko. To mě vrátilo zpět do boje. Elfka se zasmála. Vrátil se jí ten podělanej úsměv. A já jsem v prdeli.

“Uhni!” Ozval se Zubel za mnou. A já uhnul. Elfka vzplála pod ohnivou koulí, kterou Zubel vyčaroval. “Konečně kurva!” procedil jsem s úsměvem na Zubela. “Ty jdi taky do...” mumlal si pod vousy. V tom se před námi objevil elf. “Co si myslíte že jste, vy podělaní smradi!” A začal kouzlit. Nadechl jsem se a pozvedl hůl k útoku, Zubel si začal mumlat, asi nějaké kouzlo. V tom nás zakryl stín velký jako dům a vlevo od nás stála baba. Tedy ne baba. V to co se proměnila. Z posledních sil se proměnila ve stvoření třikrát tak větší než elf. Končetiny se jí protáhly a z prstů na nohou a rukou vyjeli dlouhé drápy. Obličej měla stále stejný jen obličej se jí více protáhl a místo pusy jí narostl zobák. Tělo pokryté částečně srstí a částečně peřím. Kolem krku jí lezli dva hadi, kteří syčeli zlostně na elfa. Já se Zubelem jsme se jakoby zastavili v čase a zírali na stvoření. Elfka ještě hořela, ale vadilo jí to čím dál tím méně. Postupně si začala všímat co se děje kolem ní. Elf se zaměřil na velké stvoření a dál si mumlal kouzlo.

A pak ... šílená rána, mnoho světla a já upadl do bezvědomí...

Nechal jsem se dostat jako největší idiot... Podcenil jsem soupeře a nechal ho vyhrát. Nečekal jsem že tu bude žít takhle silná čarodějnice. V tomhle světě je takhle silných bytostí pramálo. Nicméně, situace nebyla ani trochu špatná. Našel jsem toho trpaslíka. A ještě k tomu jsem našel i ten zdroj té magické aury. Ten člověk to měl v té brašně, ať je to cokoliv.

Baba chodila tam a zpátky, ptala se jich na otázky, dokonce jsem se i dozvěděl něco o nemrtvých, které jsem poslal. Potom je pustila a zaměřila se na nás. Prý, co jí povíme. Nemám důvod to tajit, i když to bylo asi všem jasné, potom co jsem neudržel smích.

"Inu... Jo před pár dny jsme předali jednu vesnici. Pár lidí tam chcíplo, žádná škoda. A ty nemrtví? Taky moje práce. Ovládám nekromancii docela dobře, takže to nebyl takový problém. A to nejdůležitější vás zjevně minulo." Usmál jsem se, jak se na mě všichni koukali, "Můj rytíř teď nejspíš ničí Šedovír. A smrt v tomhle regionu teprve začíná."

"Proč... Proč tohle všechno děláš?! Tomu člověku zřejmě došli nervy, šel ke mě, v jeho očích byl vidět vztek. Bohužel pro něj přes ten vztek neviděl Emilii, která mu podrazila nohy, on spadnul a Emília se nepřestávala smát.

"Dělám to možná proto že vy lidé jste jen méněcenná rasa co si nezaslouží ani svit slunce a ani krásu měsíce. Až dokončím svůj plán budou tomhle světu vládnout elfové, a vy lidé budete jen otroci a domácí zvířátka, nic víc. Vaše rasa zmizí a budete koukat jak je tenhle svět přebudován od základů až k výšinám!"

"A dost!" zakřičela baba, "Jste moc nebezpeční! A proto se odsud nedostanete!"

"Víš babi," zasmál jsem se, " udělala si pár chyb. Zaprvé, nezabilas mě hned jak si měla možnost. Zadruhé, měla si mě svázat mnohem pevněji, když si mě chtěla udržet. A konečně zatřetí, neměla si vyzívat k boji starého temného elfa, speciálně když je úplněk..."

Než se baba vzpamatovala, vyhodil jsem to tam do vzduchu, ale to nebyl ani zdaleka konec. Boj teprve začíná. Použil jsem runy v prstenu abych si přitáhl meč, a Emília udělala to samé.

"Ty se postarej o ty dva," koukl jsem se na ní, "nemusí zůstat v celku, jen zjisti vše co půjde. Beztak budou litovat že se narodili až s nimi skončíš."

"To si pište." Usmála se a odešla k nim.

Když tam přišla, ten člověk vytahoval trpaslíka ze sutin. Točila mečem v ruce, a smála se.

"Lidi jsem mučila už stokrát... ale trpaslíka?" usmála se na něj, "Nejdřív ti oholím vousy, pak vlasy, a pak uvidíme jak se ti bude líbit rozžhavená elfská ocel pořádně zblízka." smála se použila kouzlo a v druhé ruce se jí objevila zrcadlová kopie jejího meče, "Možná si tu magii ještě oblíbím. Mimochodem, jmenuji se Emilie, moc mě těší."

Mezitím co se Emilia seznamovala, já stál proti té čarodějnici. trhala si vlasy a řvala.

"Můj dům! Můj překrásný dům! Já tě zničím! Zabiju! Roztrhám! Rozčtvrtím..."

"Klidni se babo," pousmál jsem se, "tohle je stejně tvůj konec. Ukážu ti sílu staršího elfa!"

Hlava mi třeštila. Nebyl jsem schopný určit, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Bylo slyšet jemné šustění listí a něco vonělo zvláštně, staře. Otevřel jsem oči.

Než se mi povedlo zaostřit, tak jsem před sebou viděl světlou kůru stromu toho nejpodivnějšího tvaru. Díval jsem se upřeně na něj a z rozmazaného fleku se stával jasnější tvar. Mrkal. O několik vteřin později se mi zrak vyostřil natolik, že jsem si uvědomil svojí chybu v úsudku. Nešlo o kůru stromu. Skláněla se nade mnou stará vrásčitá ženská s obličejem několik málo centimetrů od toho mého.

Pokusil jsem se pohnout, ale vzápětí jsem toho nesmírně litoval. Všechny kosti v těle se mi ozvaly najednou, a to i ty, o kterých jsem nevěděl, že je mám.

"Nějak živej, fousatče," pronesla s ústy plnými zdravých zubů. Na tak starou ženskou to bylo dost neobvyklé.

Napřímila se a rozhlédla se. Pokusil jsem se taky rozhlédnout a uvědomil jsem si, že jsem svázaný nějakým hrubým provazem. Terenc seděl vedle mě s rukama svázanými za zády. Šrámy na tváři mu lehce krvácely, ale jinak vypadal nezraněn. Vpravo od nás byla dvojice. Mladá ženská, vypadala jako elfka, seděla a šklebila se na všechny strany. Ustaraně se vracela pohledem k chlapovi, který ležel vedle ní. Do tváře mu nebylo vidět. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že jsem jí už někde viděl.

"Co se tak škebíš, ušatko?" zeptala se ženština. Elfka jen zaprskala, ale neřekla nic.

"Jsi v pohodě?" zašeptal Terenc. Pokýval jsem hlavou a sykl bolestí.

"Fajn."

"Tak teď si promluvíme," přejela nás stařena pohledem. "Poslat na mě dvě skupiny z každé strany. Stále mě podceňují." Zazubila se. "Ale všichni do jednoho smrdíte stejně, po smrti. Tak co si vymyslel tentokrát?"

"Kdo?" zeptal se Terenc.

"Nedělej pitomého!" zahulákala stařena.

Chlap vedle elfky se posadil. I on byl elf a stejně jako my všichni měl svázané ruce. Tvářil se docela ohromeně.

"Hele babo," došlo mi, kdo to před námi nejspíš stojí, "nevím co to meleš, ale my se přišli jen na něco zeptat. Támhle ty," hlavou jsem pokynul k elfské dvojici, "ani neznáme. Vesnici nedaleko odsud napadla horda mrtvol, mě bolí všechny kosti a mám fakt mizernou náladu, tak nás laskavě pusť."

"Ale beze všeho. Když má fousatej skrček mizernou náladu, tak to ho musím pustit..." nastala odmlka. "Cos to říkal?"

"Všechno mě bolí..." začal jsem, ale stařena mě přerušila.

"To s těma mrtvolama."

"Včera večer se ve vesnici strhla bitka. Nakráčelo si tam pár mrtvol," upřesnil Terenc. Stařena byla zády, takže si nemohla všimnout, jak se elfovy objevil drobný náznak úsměvu na rtech. Když si všiml, že ho pozoruji, jeho výraz se ve vteřině změnil zpět na nezúčastněně neutrální.

Stařena chodila sem a tam, vypadala, že přemýšlí. Přistoupila k nám blíž a začala se vyptávat na podrobnosti. Řekli jsme jí všechno.

"A tyhle dva teda neznáte?"

"Ne, v životě jsem je nevi... Počkat!" znovu jsem si dvojici prohlédl a vzpomínky se vydraly na povrch. "Tihle dva přepadli asi před měsícem jinou vesnici. Mně sebrali přívěšek."

"Zajímavé," zabrumlala si stařena sotva slyšitelně. Mávla rukou a pouta mně a Terencovi spadla na zem. Stařena se otočila na podpatku a zastavila se před elfskou dvojicí.

"A co mi povíte vy dva?"

Větve stromů obživly a začali nás třískat hlava nehlava. Já jsem dostal jednu ránu do boku, než jsem stihl tasit meč a ohánět se po větvích. Nechápal jsem co se děje. V jednu chvíli v klidu vykračujeme lesem a druhou na nás ten zatracený les začne útočit. Stromy se nehnuli z místa, ale jejich větve obživly a s nevídanou lehkostí se protáhly a ladně svištěli mezi námi. Odrážel jsem útoky mečem a sekal dřevo hlava nehlava. Dost mě zaměstnali. Zubela jsem zahlédl jak odletěl po ráně silnou větví. Od té chvíle jsem se nestihl ani otočit.

Prosekal jsem větve kolem sebe a zahnal bezprostřední nebezpečí. Ohlédl jsem se po Zubelovi. Nikde jsem ho neviděl. Nečekal jsem a odběhl dál, kde byl větší klid. Rozdýchával jsem se a adrenalin co mi vlítl do žil postupně ustupoval. Stejně tak se stromy uklidnily. Najednou byl v lese klid. Jako by se nic nestalo. Opatrně jsem se rozhlížel po Zubelovi. Nikdo nikde. Zavolal jsem. Nic. Sakra. Kam mohl zmizet?

Prohlédl jsem opatrně místo našeho střetu a z rozhrabané země jsem poznal, kde Zubel skončil svůj let. Od toho místa se táhly dvě rýhy. Někdo ho musel táhnout. Bylo to směrem do středu lesa, kam jsme prve mířili. Ovšem viditelně nešli po mě, ale po Zubelovi. Kdyby někdo chtěl, už jsem asi dávno mrtvý. “No do háje!” Zaklekl jsem. Nedalo se nic dělat. Musím vyrazit a najít Zubela.

Po pár krocích rýhy v zemi zmizeli. Někdo ho musel nést. Nějaké stopy jsem rozpoznal, ale vůbec jsem je nedokázal k ničemu známému přiřadit a místy se ztrácely. “Nejsem žádnej zatracenej stopař.” drmolil jsem pod vousy a rozhlédl se po lese. Velký dub. Jasně, to je ten dub o kterém se zmiňoval ten mrňous. Stopy jakoby směřovaly stejným směrem. Rozeběhl jsem se k velkému stromu, který vyčníval mezi ostatními. Kolem dubu vedla cestička. Rozhlédl jsem se a hned jsem se zorientoval, kterým směrem je vesnice. “Alespoň ten orientační smysl tam furt je.” Ušklíbl jsem se a vyrazil vlevo od dubu, tak jak mě naváděl ten malý mizera. Začalo se pomalu stmívat, když jsem přicházel k mechovému jezírku a zahlédl starou a ne moc udržovanou chaloupku. Zhluboka jsem se nadechl, jako bych si dodával odvahy a vyrazil k ní.

Jeli jsme skoro celý den, slunce se pomalu dotýkalo horizontu. Emília nebyl zrovna nadšená že děláme to, co po nás Bren chce, ale já už mám svůj plán to tohle k němu patří. Vyjeli jsme na vysoký kopec a pod námi se rozprostřel les, nicméně něco nebylo v pořádku.

"Proč děláme co Bren chce?" spustila Emília jak jsme byli na kopci, "Nemůžeme mu věřit však-"

Zastavil jsem Emílii, "Cítíš to taky?" Zeptal jsem se jí a otočil se na ní.

"To je... magie? Je tu magické pole! Ale proč je uprostřed lesa?" zamyslela se a koukala na les.

"To nevím ale nejspíš to ví ten kdo bydlí v té chýši támhle," ukázal jsem na domek v lese, ze kterého bylo přes stromy vidět jen část střechy a komín.

"Jedeme tam? " zeptala se Emília a já přikývl

Neměl jsem tušení kdo tam může žít, ale ani ne po deseti minutách jsme zjistili co je ono magické pole. Rostliny po nás doslova zaútočili. Nicméně po pár testech kouzel jsem kolem nás udělal ledovou auru a do té se už rostliny neodvážili. Jeli jsme ještě nějakou dobu a pak jsme slyšeli křik.

"To byl..."

"Člověk..." doplnil jsem co Emília řekla, a vyrazili jsme na místo odkud křik vyšel, a než jsme se nadáli, objevilo se další magické pole, které bylo nějakým způsobem jiné, a v pohybu.

Znám Terence sotva pár dní a už mi začíná lézt krkem. Jo, bojovat umí a nedá se říct, že bych ho nechtěl mít vedle sebe, když se něco semele.

"U zacuchaných vousů," zaklel jsem v duchu a koukal jsem skrz zárubeň dveří, v kterých před několika vteřinami zmizela Terencova záda. "Musím za nějakou babou řekl a ani se neobtěžoval si o ní něco zjistit. Pitomec jeden. Kéž by ho proměnila v ropuchu," láteřil jsem potichu, když jsem procházel místností hostince. Ani jsem si nevšiml pohledů, které na mě vesničané házeli. Zřejmě jsem zněl dost nabručeně a taky jsem byl!

Vyšel jsem ven zcela bez rozmyslu. Až když mě dopolední slunce oslepilo jsem si uvědomil, že jsem se pomalu vydal za Terencem. Zastavil jsem se a zvažoval, jestli se nemám vrátit pro svůj vak a cestou sebrat nějaký proviant.

"Kdo ví, co toho pitomce napadne," a obrátil jsem se zpět. Vyběhl jsem do patra, popadl vak a cestou zpátky jsem ještě prolétl kuchyní. Dostal jsem velký bochník chleba, sýr a kousky sušeného masa. V měchu na vodu zbývala polovina, ale vzhledem k současnému stavu vesnice jsem se neodvážil nabrat vodu ze studny. Kdo ví co tam při noční bitce spadlo a vesele tam tlelo. Akorát bychom se otrávili a přidali bychom se k pochodu mrtvých.

Netrvalo mi to dlouho, ale stačilo to, aby mi Terence dost utekl.

"Pitomec jeden zatracenej!" zafuněl jsem. "Už včera večer jsem mu říkal, že ten šutr možná reagoval jen na magii a není na něm nic zvláštního. Najde šutr několik kilometrů daleko, ale tohle a támhle spolu přece souvisí!"

"Pitomec," završil jsem svůj monolog. Kvůli častování nepřítomného Terence jsem nevěnoval pozornost terénu a nevšiml si výmolu. Zabořil jsem se do něho nohou, což mě vyvedlo z rovnováhy, a s těžkým dopadem a zafuněním se ocitlo moje trpasličí pozadí na zemi. Narazil jsem si kostrč a dobrou polovinu nohy jsem měl zamazanou od bláta.

"Hm," prohlásil jsem za čvachtavého zvuku, který vydávala moje bota s každým krokem.

Svůj zásadní problém jsem si uvědomil, až když jsem se blížil k lesu. Nejsem stopař, takže ať se Terence vydal jakýmkoliv směrem, nenajdu ho. Vrcholky stromů se stále přibližovaly, přes kopeček nebylo vidět do útrob lesa. Už takto zadýchaný jsem kopeček rychle vyběhl.

"Takže se přece jenom přidáš?" zeptal se Terence, který seděl nahoře a koutku úst měl stéblo trávy.

"Já... tě... přerazím," vypravil jsem ze sebe mezi prudkými nádechy.

"No jo promiň, ale je to nejlepší možnost, jak se něco o tom kameni dovědět!" obhajoval se Terence a prohlížel si mě. "Co se ti stalo?"

"Nic," odvětil jsem popuzeně a vyrazil směrem k lesu. "Jdeš?!" vypravil jsem ze sebe ostřeji, než jsem zamýšlel.

Cesta se vlekla. Houstnoucí les nám brzo zaclonil velkou část oblohy a tím i znepřístupnil denní světlo. Procházeli jsme šerem a bloudili.

"Víš vůbec, kde jí najdeme?" zeptal jsem se.

"No," nastala krátká odmlka, "ten kluk mi vlastně jen řekl, že bydlí tady v tomhle lese."

"Skvělý, takže mi teď budeme bloudit tímhle pitomým lesem," rozhodil jsem rukama. Zhruba ve stejný moment mě praštila větev do břicha a odhodila několik metrů.

"Tenhle den nemůže být lepší," pomyslel jsem si, když jsem se slzami v očích, bolavým břichem a zády viděl Terence s mečem v rukách, jak se ohání po větvích. Něco mě tvrdě zasáhlo do hlavy a já omdlel.

Začal jsem mít toho šutru plný zuby. Měl jsem nutkání ho někam vyhodit. Takhle naštvanej jsem byl naposledy, když mě obrali při kartách a šlo o zjevný podvod. Tehdy jsem to vyřešil krásnou bitkou a pomlátili jsme se slušně a já se uklidnil. Teď jsem se už s nikým dalším mlátit nemohl. Na vozíku kousek ode mne byla naskládaná hromada tlejících a příšerně smrdících těl. Některá ohořelá a jiná rozsekaná na maděru. Zranění vesničani se přenesli do hospody, kde se je ti znalejší základního bylinkářství snažili vyléčit a ulevit jim od bolesti.

Já měl slušně rudo před očima. Byl jsem naštvanej na ten kámen, kterému jsem přisuzoval největší vinu. Také jsem byl naštvaný na nemrtváky, kteří dokázali udělat pěknou škodu. Vytočilo mě to, že jsme je nestihli dostatečně brzo zmerčit a zasáhnout dřív, než se dostali do vesnice. Ani jsme nestihli zpozorovat odkud přikráčeli. Vztekle jsem mrsknul váčkem s kamenem na vůz s mrtvolama. Ten se odrazil od vozu a spadl někam na zem. Sáhl jsem po lopatě opřené vedle mě, přešel k vozu a začal zběsile mlátit do mrtvol na vozíku. Potřeboval jsem si ulevit.

Hlavně jsem byl naštvaný na sebe. Jak jsem mohl tak nesmyslně řešit svítící šutr a přehlédnout ty mrtvoly. Zemřelo pár vesničanů, kteří si to nezasloužili. Nikomu neubližovali, žili si svůj život a farmařili, aby neumřeli hlady a platili daně. Měl jsem z toho vztek, že mou nepozorností a neopatrností umřeli lidé. Záleželo mi na nich, ačkoli jsem je před pár dny ani neznal. Teď jsem za ně cítil zodpovědnost.

Po chvilce zběsilého mlácení mě začaly pálit svaly na rukou tak, že jsem musel přestat. Snažil jsem se popadnout dech. Vedle vozíku stál malý chlapec. Koukal na mě vyděšeně s otevřenou pustou. Ani nemukl. V ruce držel váček s kamenem. Podíval jsem se nejdříve na něj a pak na svou ruku kde jsem držel lopatu. Tedy dřevo na kterém ještě před chvilkou byla lopata. Ta někde zmizela v tělech mrtvých. Já měl v ruce jen část rozlomené násady. Podíval jsem se zpět na chlapce. Ten zvedl ruku kde měl váček s kamenem. Podával mi ho. Nechtěl jsem ho. Jen jsem odmítavě zavrtěl hlavou. Chlapec se podíval na váček a pak na mě. “Vemte si ho pane, na takové kamínky já nesmím sahat. Máma mi to zakázala.” Zamračil jsem se a podíval se na váček. “Ty znáš takové kameny?” otázal jsem se. “Ano, pár jich má baba Falta. Ale nesmíme si s nimi hrát. Vlastně ani nesmíme chodit za babou. Máma nám to zakázala. Táta by mě zmlátil. Vemte si to prosím!”. Vzal jsem si váček zpět. “Kdo je ta baba Falta? Kde ji najdu?” vyhrkl jsem na kluka. “Je v lese, bydlí v chatrči. Tam!” a ukázal do hlubokého lesa kousek za vesnicí. “Půjdete po pěšince a pak u velkého dubu zahnete doleva. Pak půjdete k malému mechovému jezírku a to obejdete a tam má baba chatrč. Ale nikdo se tu o ni nechce bavit. My si u ní hráli, protože tam má plno čupr věcí, ale jednou nás chytili místní dřevorubci a ti nás napráskali. Od té doby tam nesmíme.” Chlapec se zamračil a sklopil zrak k zemi. Nohou začal okopávat kolo vozu. Přikývnul jsem. To je šance něco o tom kamenu zjistit. “Díky prcku!” odpověděl jsem a rozeběhl se do Hostince najít Zubela. Při běhu jsem se ještě otočil za klukem a zakřičel “Moc se k těm parchantům nepřibližuj. Ještě něco chytíš.” A s lehkým úsměvem nad mou schopností výchovy mladistvých jsem proběhl dveřmi hostince.

Zubel zrovna klečel nad jedním zraněným a mazal mu mastičku na poraněnou nohu. Vzal jsem si ho stranou a vyklopil mu co mi řekl kluk a taky můj záměr za tou Faltou zajít a zjistit o co je s tím kamenem. Zubel přemýšlel a přitom si prohraboval plnovous. Pak přikývl a dodal “Nejdřív to tu musíme dodělat.” Pohodil hlavu k raněným. Pak se zamyslel “Taky by jsme se měli poptat co o té babě vědí místní.”. “Na to není čas!” vyhrkl jsem. “Ten šutrák s tím má nějakou spojitost a já musím zjistit, jakou, než se stane ještě něco horšího! Navíc ta baba může mít i odpověď na jiné otázky.” Významně jsem zvedl obočí na Zubela. “Třeba kde by mohla být nějaká hledaná osoba.” Ten jen lehce zavrtěl hlavou. “Ne, nemůžeš tam jen tak nalítnout, nic o ní nevíš.” Kývnul jsem. “Tak to zjistím.” Otočil se a vyrazil ven. Šel jsem za tou babou, než se začne stmívat. Musím vědět co se tu děje.

Stál jsem na hradbách. Sledoval jsem jak slunce vychází, a také jak se moji muži připravují na odchod. Nařídil jsem dát dohromady skupinu dvaceti elfů, kteří mi mají pomoct převést zbraně sem aby jsme mohly odejít. Z té výšky kde hrad byl, bylo vidět skoro přes celý les. Sledoval jsem a přemýšlel. Po nějaké chvíli přišla Emília. "Vše je připravené. Můžeme vyrazit kdykoliv." řekla a postavila se vedle mě. "Hm..." Odvětil jsem zamyšleně, "hned tam přijdu..." "Děje se něco?" odvětila Emília, "Vypadáte víc zamyšleně než obvykle." "Jen jsem přemýšlel o tomhle světě. Podle lidí jsou tohle vysoké stromy. Tam odkud jsem já byli stromy tak desetkrát větší. Stavěli jsme domy v korunách, okolo kmenů i v kořenech stromů. Hrady byli obrovské, ze šedého kamene s vysokými hradbami a zdobenými zdmi i cimbuřím. A to nebe. Tmavší než je tady. Slunce nikdy nepálilo, ale hlavní byla noc. Měsíc byl tak blízko, byl obrovský. A ty hvězdy, tolik souhvězdí tahle svět nikdy mít nebude." "Nevěděla jsem že byl ten svět až tak krásný." Usmála se, "Myslela jsem že byl podobný jako tenhle. Přeci jen, říkal jste mi hlavně o válkách. Byl jste generál, že?" "Správně. Já a moje sestra. Válčili jsme s vysokými elfy a s ostatními rasami. Ale sjednocení elfských zemí byla priorita. A vyhráli by jsme, kdyby jsme nemuseli odejít sem a všechno se nepokazilo..." "A co vaše rodina?" zeptala se, "Měl jste nějakou nebo ne?" Mlčel jsem asi dvě nebo tři minuty a váhal jsem co říct, "Jedeme, nemáme moc času..." a odešel jsem dolů.

Do města jsme dorazili asi tak za hodinu a půl. Měšťané opravovali škody co způsobila moje akce s nemrtvými. Šli jsme rovnou do bordelu, kde jsem se měl setkat s pašeráky. K mému překvapení tam ale nebyli zbraně, nýbrž jeden známý. "Je pěkné vidět staré přátele. Obzvláště, když se má za to, že jsou mrtví. Nemám pravdu Eldare?" smál se a držel v ruce doutník. "velmi, Brene. Ale nemám na tebe čas a ani náladu. Kde jsou moje zbraně?!" "Jen klid. Zbraně dostaneš, ale ne tady. Ti tvoji ghůlové se usídlili ve stokách, takže není možnost se propašovat tolik zboží. Poděkuj jen sám sobě." "Dokázal by si to kdyby si chtěl. Tak kde si teda budu moct vyzvednout svoje zbraně?" "V naší skrýši u šedý hory." "To nemyslíš vážně, že ne? Víš kolik pašeráků by mi za zlato, který nabízím, donesli ty zbraně přímo podnos?!" naštval jsem se, praštil jsem do stolu a všichni v místnosti sáhli po zbraních. "A kolik z nich má tohle, hmm?" a s úsměvem vytáhl meč z prvotřídní elfské oceli, "takže.... platí?" Chvíli jsem to zvažoval. Věřit Brenovi není zrovna jednoduché. "Já a Emília tam půjdeme, vy ostatní se vraťte na základnu" "Zaručuju stoprocentní spokojenost, příteli" podali jsme si s Brenem ruku šli jsme.

Když jsme byli venku Emília šla vedle mě, "Mistře, já-" zastavil jsem jí "Vím, nic neříkej a hlídej si záda. Odjíždíme hned, aspoň uvidíme jakou spoušť napáchal můj rytíř."

Sledoval jsem kámen v Terencově dlani. Slabé bílé světlo pravidelně pulzovalo a osvětlovalo nejen naše obličeje, ale i nejbližší okolí. Zaslechl jsem zašustění.

"Do zacuchaných fousů," zaklel jsem potichu. Terenc si zvuku všiml také a v jeho výrazu bylo ihned poznat, že pochopil svojí chybu. V mžiku utlumil světlo v zavřené dlani, vytáhl váček, aby mohl kámen rychle hodit dovnitř, a schoval ho znovu do kapsy.

"Promiň," omluvil se. Oba jsme teď oslepeně mžourali do tmy a snažili se najít původce toho nenadálého zvuku. Ani lístečky na větvích křoví se nepohnuly. Noc byla zase klidná a tichá.

"Kde si to sebral?" rozetnul jsem nastalé ticho šeptem, když jsem si byl téměř jistý, že zvuk muselo způsobit nějaké zvíře.

"Ve vaku, co měl ten," Terenc chvilku zaváhal a pak pokračoval, "vypůjčený kůň."

"Jsem si jistý, že při první příležitosti budeš chtít toho koně vrátit, co?" trochu jsem si začal Terence dobírat. Cítil jsem, že něco nebylo v pořádku a začala se mě zmocňovat drobná nervozita. Nenechal jsem ho ani odpovědět a řekl jsem: "Ten kámen prozkoumám potom. Příště až najdeš nějakou magickou hračku, tak jí buď zahoď nebo jí ukaž někomu znalému. Taky by ti to mohlo urvat toho tvýho fif..." větu jsem nedokončil. Výkřik prořízl noc a náhle se objevila světla pochodní uprostřed vesnice. Neváhali jsme a vyrazili k místu, kde začal povyk.

"U Eusova zlomeného krumpáče!" zařval jsem a díval se na několik shnilých, smradlavých ale zejména chodících mrtvol. Terenc měl namále, aby se nepozvracel. V obličeji hrál všemi barvami a mně se z toho puchu začalo navalovat také. Vesničané s vidlemi a dalšími provizorními zbraněmi se oháněli po nemrtvých a ustupovali naším směrem. Jeden mladík máchal hořící pochodní nemrtvému před nosem a hbitě uhýbal před sápajícíma se rukama. Náhle vzplanul, zpomalil, ale nepřestal se na mladíka sápat. Smrad hnijícího masa byl zesílen kouřem z téhle neživé pochodně.

V ten moment jsem dostal nápad. Provedl jsem několik gest levou rukou a prstem naznačil směr. Vítr se zvedl a začal nám s Terencem narážet do zad, což mělo žádaný účinek, protože smrad se nyní táhl opačným směrem. Terenc, stále trochu pobledlý, se podíval na mě, pak na nemrtvé a s vytaženým mečem se rozběhl k nim. Jedno se mu nemohlo upřít. Ten hoch měl styl a bylo znát, že meč nedrží prvně v ruce, uměl s ním zacházet. Hned s první ranou sekl nemrtvého přes hruď a ten se zapotácel, nepadl ovšem a dál se šouravým krokem sunul vpřed.

Ve stejnou chvíli, když Terenc běžel k nemrtvému, se po levé straně stále šouralo zapálené nemrtvé tělo, které čím dál víc zpomalovalo. Kusy oblečení i zuhelnatělého masa odpadávalo po cestě kudy šel a pak spadl na zem. Vítr oheň živil a několik plamínků přeskočilo na jiného nemrtvého, který se přiblížil moc blízko. Vesničanům se taktéž podařilo minimálně jednoho nemrtvého zlikvidovat. Visel na stěně chalupy s vidlemi zapíchnutými v krku.

V ruce se mi objevila ohnivá koule a mrštil jsem jí po nejbližším nemrtvém. Síla nárazu ho odhodila a vzňal. "Nemáte rádi oheň, co?!" zařval jsem a vlila se do mě zuřivost. Vítr rozdmýchával plameny a urychloval celý proces.

Terenc švihl mečem a zakousl se do krku mrtvoly před ním, ten sebou škubl, sesul se k zemi a znehybněl.

"Miřte na krk nebo hlavu!" překřičel Terenc vřavu, aby dal ostatním vědět o slabině nemrtvých.

"Nebo je můžete opéct jak buřty," pronesl jsem s úšklebkem a dál metal ohnivé koule.

Hned vedle mě se ozvalo zaječení a když jsem se ohlédl, spatřil jsem vesničana na zemi a nemrtvého nad ním. Několika pohyby ruky jsem zkoncentroval okolní vzduch v jednom bodě a vypustil ho jeho směrem. Nemrtvé tělo se zavlnilo a tlaková vlna ho mrštila proti plotu, jehož plaňky mu prolétly břichem a otevřeli v něm otvor. Roztržená střeva s dalšími vnitřnostmi vyhřezly ven. Nemrtvý stále hýbal rukama a chrčel, ale už se nedokázal zvednout.

Místností byl slyšet nářek. Několik vesničanů padlo při nájezdu nemrtvých.

Spolu s Terencem jsem pročesal blízké okolí vesnice, abychom se ujistili, že budeme mít alespoň zbytek této noci klid. Nemrtvé - dorazili jsme stále se hýbající - jsme naskládali pomocí vozíků na hromadu a zapálili. Magie si vyžádala svojí daň, byl jsem naprosto vyčerpaný. Ani Terenc nevypadal kdo ví jak svěží, ale oba jsme byli naživu.

"Myslíš, že se objeví další?" zeptal se Terenc unaveným hlasem.

"Nevím, možná. Ukaž ten šutr." Terenc vytáhl z kapsy váček a položil mi ho na nastavenou dlaň.

"Už nesvítí, ale stopy magie v něm stále jsou," pravil jsem a dál ho se zaujetím zkoumal.

Vždy jsem nadával na svou práci. Jak je nudná, nebaví mě a teď se toho děje tolik, že nevím co dřív. Nejdříve mě napadnou, pak usnu na místě kam bych normálně ani nevlezl a teď stojím s trpaslíkem, kterého jsem včera ještě ani neznal, na blátivé cestě uprostřed vesnice, kterou v noci potají prošla snad nějaká banda nemrtvých. Přemýšleli jsme jak se s danou situací vypořádáme.

Nemuseli jsme se ani domlouvat a automaticky začali spolupracovat, jako by jsme se znali měsíce. Je to divné, ale jako by jsme si prostě rozuměli, vzali aktuální situaci za danou a rovnou začali řešit. Z mé strany je to vlastně poměrně i pochopitelné. Nevím co jiného bych dělal. Svůj domov, tedy komoru vedle kasáren v Šedovíru, jsem ztratil. Tam už se vrátit nemůžu. Jestli tam někdo přežil, tak by mě mohli brát za desertéra a to bych si nerad odskákal. A pokud tam jsou stále ti co mě vyhnali, tak se mi tam rozhodně nechce. No, a nic jiného nemám a ani nevím kam bych šel. Tak mi přijde, že nemám co ztratit. Proč je se mnou ten trpaslík a ještě mě nevyhnal, to ale nevím. Možná je rád že nemusí ty věci řešit sám. Jasně, řešit je nemusí vůbec, ale přijde mi, že jeho duše to nedovolí. Tak nějak uvnitř asi cítí, že musí pomoc. Ale prokouknul jsem, že tohle není jeho cíl. Něco hledá, a v této vesnici to nebude. A mě to tu vlastně i přes strach z neznámého nebezpečí, začíná docela zajímat.

V kapse jsem si pohrával s kamenem, který jsem našel ve vaku. Zubelovi jsem nic neřekl, ale měl jsem nutkání se o tom zmínit. Podle toho jak s ním vesničané jednají a co jsem vypozoroval, tak mu magie není cizí. Možná by mohl vědět o co jde. Ale teď máme jiné starosti. Co s těmi nemrtvými. První co mě napadlo bylo se potichu vypařit, pak mě ale převládla zvědavost. Přijde mi ta vesnice jakoby zakletá. Nejdřív ten barák a pošahaná mrtvá ženská, co mi vysvětlil Zubel, je taky docela odstrašující a teď tohle. Kdo ví co bylo předtím. Každopádně s nemrtvými, či jinými bytostmi co tu udělali ten bordýlek, se sami nevypořádáme. Jedině že by Zubel měl něco v záloze. Nechci ho sice podcenit, ale zdá se mi, že nemá. A o své záloze raději mluvit ani nebudu.

Prošli jsme ulicí a vyhlíželi místo kde se můžeme dobře schovat. Začínalo se stmívat. Den utekl poměrně rychle, jak jsme zkoumali co se stalo a zmatení a uřvaní vesničani nám v tom zrovna nepomáhali. Všichni dostali strach. Někteří to zvládali dobře a snažili se uklidnit ostatní a vymýšlet co dělat dál, jiní ale jen vyřvávali a provolávali všechny možný božstva co je napadlo. Jelikož se rychle začal blížit konec dne dohodli jsme se, že stejně nic lepšího nevymyslíme, než že se připravíme na noc kdy by mohli nezvaní hosté přijít znovu. Poručili jsme vesničanům ať se schovají ve svých domech a připraví si případně nějaké zbraně. Ačkoli na obranu jsme ani jeden nevsázeli. Zubel jsem svým rázným, hlasem uklidňoval a kupodivu mu lidé věřili. A my jsme se rozhodli, že se dobře schováme a prohlédneme si hosty. Vydedukovali jsme, že v noci přijdou znovu.

Vybrali jsme si místečko kousek za vesnicí a schovaní ve křoví jsme pozorovali vesnici i okolí. Ze stop jsme totiž nedokázali zjistit odkud vůbec přišli a kam odešli. Takže klidně mohli vyběhnout přímo za námi. Ale tak nějak jsme doufali, že víme co děláme. Bohužel na nikoho jiného jsme se spolehnout nemohli. Seděli jsme tam pěkně dlouho. Zubel ani nedutal a pozoroval okolí. Já se začal postupně nudit. Měsíc byl přímo nad námi a zářil. Mírně poprchávalo, ale jinak byla příjemná noc s krásnou viditelností. Ovšem nic zvláštního jsme neviděli. Pak mi najednou začal pulzovat kámen v kapse. Leknutím jsem sebou trhl a rychle vyhrabal kámen. Ten lehce pulzoval a vibroval mi v ruce. Zubel se na mě otočil. Kouknul jsem se na kámen a pak na Zubela. Omluvným výrazem jsem vyslovil tu nejvíc debilní otázku, kterou jsem v tu danou chvíli mohl říct “Nevíš co by to mohlo být?”

Dorazili jsme do pevnosti. Hodili jsme brašny se zlatem a cennostmi na hromadu, a řekl jsem pár elfům ať to spočítají. Elfové v pevnosti byli ohromeni. Jednak tím že jsme zvládli ve dvou vykrást banku v centru města, tak tím, jaká je moje magická moc. Upřímně nemám o tolik vyšší magickou sílu než normální temný elf , než jakýkoliv elf ze starého světa. To je ten rozdíl mezi mnou a nimi. Oni se narodili tady, na rozdíl ode mě. Moc takových jako já už nezbývá, tich co pamatují starý svět.

Byl jsem na věži a koukal jak se slunce pomalu blíží k vrcholkům kopců a přemýšlel jsem o plánu, když ke mě přišla Emília. Opřela se o cimbuří, koukala stejným směrem a po chvíli mlčení začala mluvit, "Banka vyrabovaná, nemrtví teď nejspíš vypalují nějakou vesnici. My máme hromadu peněz... Co dál? Co bude teď?" Pootočil jsem se na ní, "Teď? Teď si vyzvedneme zbraně a pak se přemístíme. Naše další lokalita bude hranice království a Zlaté teokracie." Emília se na mě podívala, "Proč zrovna tam? Na území teokracie nejsou skoro žádní elfové tak..." Usmál jsem se, "Ale vztahy království a teokracie jsou na bodě mrazu. A my je dostaneme ještě níž. rozpoutáme válku mezi teokracií a královstvím, využijeme to pro oslabení královské armády a k naverbování dalších elfů. Musíme pracovat rychle a tiše. Udeřit ve správný čas a vyhrajeme..." Po nějaké době jsem šel do svého pokoje a začal studovat magické formule, mohly by se mi někdy hodit. Zítra si zajdu pro své zbraně a do tří až čtyř dnů budeme na hranicích.

Povzdechl jsem si. Takhle jsem si svoje cestování opravdu nepředstavoval. Dva dny tu trčím s vidinou, že mi tahle vesnická sebranka pomůže najít vodítko k mému mistrovi a zatím jsem se nedozvěděl nic. Ba co více, zase něco potřebují a straší s nějakou smrtí. Jako by nestačila ta jejich potrhlá bánší.

Poškrábal jsem. Místa s drobnými oděrkami mě svědila, jak se pomalu hojila. Nastala dlouhá odmlka jak jsem přemýšlel, co se zase děje.

Terenc stál vedle mě a nervózně přešlapoval. Pohledem přecházel od vesničanů ke mně. Nebyl z téhle situace asi o nic víc nadšený než já, ale jednou jsme se k tomu připletli jak slepý k houslím, tak s tím budeme muset něco udělat. Utéct můžeme kdykoliv. Alespoň v to doufám.

"Co se děje?" zeptal jsem se.

"Pane, když jste v noci zaháněl tu nebožečku, něco obcházelo chalupy," pravil roztřeseným hlasem. Ostatní ještě víc zvážněli.

"To se vám určitě zdálo. Nadělali jsme tolik kraválu, že to nejspíš slyšeli až v nejbližším městě," a koutkem oka jsem se podíval na Terence.

"Ne, pane. Nechalo to znamení a stopy. Už jako malý kluk mi dědeček vyprávěl strašidelné příběhy o horách na východě," jako jeden se vesničané na kratičký okamžik podívali tím směrem, kde bylo vidět špičky hor tyčící se nad korunami jehličnatého lesa.

"Jste si jistí?"

V ten moment se ozval hrom. Jak jsme tam tak stáli, neuvědomil jsem si, že se obloha zatáhla. Slunce bylo zakryto temnými mraky a zdálo se, že bude co nevidět pršet. Vesničané se dívali s ještě větším děsem v očích, než který měli před vteřinou.

Chvíli si mumlali mezi sebou. Nepochytil jsem žádné útržky slov z jejich mumlání, ale znovu se na mě ten starší muž otočil a povídal: "Je to tu."

Nechtěl jsem brát jejich obavu na lehkou váhu. Nadpřirozené jevy jsou poměrně běžné a konec konců i já jsem jejich důkazem. Kouzelník takovým silám vládne. Obyčejný lid, který s nimi nemá žádné zkušenosti, si bohužel vytvořil svoje pověry a legendy, které se tradují v rodinách i mezi nimi. Mistr mě před takovými příběhy varoval, že vznikají ze strachu z neznáma, ale také podotkl, že je nemám brát jako naprosté nesmysly. Každá pověra nebo legenda vznikla na kousku pravdy a je důležité tu pravdu mezi řádky spatřit.

Ještě než začalo pršet, prošli jsme okolo míst, kde našli ta znamení. Musel jsem uznat, že něco tu opravdu nehrálo. Několik chalup mělo na dřevěných stěnách znak spáleniny, jako kdyby někdo vzal kus rozžhaveného železa a přiložil ho tam. Nedokázal jsem z toho poznat tvar. Někdy to mělo tvar nedokonalého oválu a jindy to zase vypadalo, jako dětská malůvka černého slunce z kterého vykukují paprsky pouze na jedné straně. S trochou představivost by to někdo mohl považovat za otisk ruky, ale jen v případě, že by ten dotyčný měl...

"Kostnatá ruka," ozval se Terenc.

"Cože?" přerušil mi tok myšlenek a nevěřícně jsem se na něj podíval.

"No, vypadá to jako otisk kostnaté ruky," zopakoval Terenc a mně došlo, že jsem k podobnému závěru dospěl taky.

Začalo pršet zrovna ve chvíli, když jsme sledovali stopy podkov, vypálených do půdy. Končily někde uprostřed vesnice, čímž jsme si byli naprosto jistí, ale pak je všechny déšť nenávratně smyl.

Seděli jsme v hospodě, korbel piva před námi a tisíce myšlenek v hlavě.

"Poslyš, Terenci. Nemáš s tím něco společného?"

Podíval se na mě a řekl: "Já? Proč si to sakra myslíš?"

"Musel ses tu objevit někdy v noci. Slyšel si ten kravál a řekl sis, že bude určitě psina, když ty chudáky ještě víc vystrašíš za bílého dne."

"No dovol!" ohradil se. "Dostal jsem nakládačku od nějakých grázlů, sotva vyvázl bez zlámaného krku a ještě jsem se kdo ví jak dostal do téhle díry," rozčiloval se, až se po něm několik lidí v hospodě ohlédlo.

"Uklidni se. Jen mi to přišlo jako podivná shoda náhod," snažil jsem se ho zklidnit.

"Hmm," a dál se tvářil nabručeně, ale už nic neřekl. Chvilku bylo ticho a pak se zeptal: "Co myslíš, že to bylo?"

"Nemám nejmenší tušení. Co ty?" Vražedně se na mě podíval, tak jsem rychle dodal: "Nemyslím, že si to udělal ty. Ptám se vážně, jestli tě něco nenapadá."

"Nic. Já byl jen pitomej strážnej v Šedovíru. O těhle nepřirozených věcech nic nevím."

"Napřirozených," opravil jsem ho.

"Jo, těch."

Celý špinavý a zablácený jsem se vypotácel z toho prašivého domu. V zádech mohutného trpaslíka, který mě v podstatě prostrkal přes dům k východu a pak rázným šťouchem přes práh. Nebyl nijak agresivní a postrkávání bylo na poměry těch mrňavých hromotluků docela jemné, ačkoli rázné. Byl jsem ještě totiž pěkně mimo a toho chlápka jsem dost namíchnul. I přesto jsem při pohledu do jeho očí neviděl agresi nebo nenávist. Byla tam spíš starost. Tenhle trpaslík nebyl vůbec zlý, ale namíchnout se mi ho podařilo.

Když mě probudil byl jsem pěkně mimo. Pamatoval jsem si jak jsem se sem dostal, ale to co jsem viděl po probuzení jsem si vůbec nepamatoval. Zároveň jsem měl asi dost pěknou noční můru. Probudil jsem se celý zpocený, se ztuhlými svaly a srdce mi bušilo ostošest. Rázným hlasem mě trpaslík uvedl do reality, ale reagovat jsem nedokázal. V hlavě mi lítalo tolik vjemů, které můj rozespalý mozek nedokázal zpracovat. Zakrvácená místnost, jak kdyby tu proběhla nějaká jatka. A já ležel na posteli s kterou si dal někdo dost práce, aby ji umělecky pokryl stříkanci krve. Trpaslík mě rázným trhnutím postavil na nohy. Něco povídal o tom jaké jsem měl štěstí a že doufá že mi ještě nějaké zbylo. Než jsem si stačil uvědomit co se děje, už mě strkal ven.

Stál jsem na ulici zatímco se trpaslík ztratil opět v budově. Já jsem se rychle rozhlédl. Nikde nikdo. Pak jsem si prohlédl sebe. Celý špinavý, zablácený murdůr Šedovírských strážných a v ruce vak, který mi daroval kůň, než mě nechal na pospas. A kurňa, to je to co mi říkal ten trpaslík. Tady nemůžu pobíhat v těhle hadrech. Strážné nikdo moc nemusí ve městě a na venkově to je mnohem horší. Navíc jsem pěkně zablácený. Jestli mě takhle uvidí vesničani, budou mě brát za lapku nebo zběha. Okamžitě jsem ze sebe ztrhal barevný textil Šedovíru a sundal si kazajku. Za barákem jsem zaslechl šumět vodu. Oběhl jsem ho a mířil k potůčku. Po cestě jsem zahlédl husté křoví, kde jsem důkladně schoval kazajku a potrhaný textil. Pak jsem se umyl v potůčku jak jen to šlo. Trochu jsem se osvěžil a zkulturnil.

Následně jsem rozložil vak a podíval se co v něm je. Váček s penězi, paráda, není jich tam moc, ale na nějaké to jídlo a pivo to rozhodně stačí. Sušené maso, složená kazajka a kalhoty. Skvěle, okamžitě jsem si je oblékl. Nakonec jsem tam našel i váček s obroušeným kamenem. Nevypadal jako šperk, ale když jsem ho vzal do ruky jemně zasvítil a zase zhasl. Pak mi projelo celou rukou jemné brnění a následně mnou projela vlna energie. Leknutím jsem kámen upustil. Dlouze jsem se na něj nevěřícně díval. Pak jsem zaslechl hluk z baráku, Jako by tam něco spadlo. Okamžitě jsem vše zabalil do vaku a přehodil ho přes rameno. Staré kalhoty jsem odhodil do nejbližšího houští. Zkontroloval si dýku zastrčenou v botě a urovnal pochvu s mečem. Teď už jsem vypadal dostatečně nenápadně. Pak jsem zrychleným krokem vyrazil zpět ke dveřím baráku, kde jsem slyšel klení trpaslíka.

Vkročil jsem do domu a rozhlédl se. Trpaslík asi prohlédával barák a sesypal se na něj strop. Trám který to nevydržel rozděloval místnost napůl. Trpaslík stál na druhé straně místnosti a kroutil hlavou. Jakmile mě zahlédl, dlouze se na mě podíval a pak vykročil mým směrem. Ladně přeskočil trám a rázoval dál. Sakra jak se vlastně jmenuje? Vždyť mi to říkal... Jo, Zubel! “Děkuji ti Zubele.” začal jsem dříve než on. “Byl jsem příliš unavený na to než abych si všiml, kam jsem složil hlavu.” Trpaslík se zastavil, prohlédl si mě od hlavy k patě. “Aspoň už nevypadáš jak hovno! Doufám, že to tak je i uvnitř té tvé kebule!” Otočil se a vyšel ven. Usmál jsem se. S tímhle parchantem si asi budu rozumět. Naposledy jsem si prohlédl místnost a vylezl ven.

Oslnil mě přímý svit slunečních paprsků a jakmile si oči přivykli na světlo, viděl jsem trpaslíka stojícího vedle mě a před námi shromáždění vesničanů. Na Zubalově tváři jsem nedokázal přečíst vůbec nic. Jen se díval na vesničany a mlčel. Vesničané také mlčeli. Z davu vykročil starší muž. Uklonil se před Zubalem a pronesl “Pane, musíte nám opět pomoci, blíží se smrt.”

Slunce vycházelo. První paprsky dopadaly na budovy města. Stály jsme před hospodou v kápích. "Počkej před bankou a až zazní zvony dostaň se nepozorovaně dovnitř. Pokus se nikoho nezabít ale když se to stane, žádná škoda." Emília se na mě otočila, "Bez zabíjení hm... Nuda ale fajn. Stejně se někdo vždycky připlete do cesty a shodou okolností i pod můj meč." Začala se smát. Zastavil jsem jí a dal znamení. Ona se ztratila v davu směrem k bance a já jsem si to namířil ke hřbitovu.

Dal jsem několik bomb k bráně na hřbitov. Odpečetil jsem hrobku, udělal magický kruh a začal s oživováním. Netrvalo dlouho a hřbitov se hemžil kostlivci a ghúli. Nakonec i onen rytíř vylezl z hrobu a poklekl přede mě. "Povedeš tyhle nemrtvé. Dostaňte se z města a zamiřte k Šedovíru a cestou zabijte všechny a vypalte každou vesnici. Můžeš oživovat mrtvoly, tak doufám že si tě Šedovír zapamatuje, stejně jako celé království. Zaměří se na tebe a tím mi koupíš čas. A teď, Jdi!"

Chvíli jsem je pozoroval. Z bandy koster se brzo stala malá legie smrti. Ten rytíř bylo největší štěstí, co jsem tu zatím měl. Kdo ví, třeba Šedovír zničí a královská armáda se zaměří tam. Tak či onak čtvrť kde byl hřbitov byla brzo v plamenech. Lidé utíkali a křičeli věci jako "Mrtví vstávají z hrobů!" nebo "Armagedon přišel!" Bylo to směšné. Zamířil jsem k bance a koukal, jak obránci města padají jako na jatkách.

Když jsem přišel do banky, bylo tam spousta těl. Našel jsem Emíliu jak se dobývá do sejfu. "Co to má být?! Řekl jsem nenápadně!" Otočila se na mě, "Však se nic moc nestalo ne? Všichni jsou mrtví takže mě nikdo nevid-" "Ne to nic. Řekl jsem tiše a ty budeš poslouchat moje rozkazy. A nezajímá mě že se nic neviděli. Chovej se jako elf!" Sklopila hlavu, "O-omlouvám se... já..." "To nic. Tady je bomba. Vyhoď to do vzduchu a padáme."

Vyrabovali jsme sejf a šli. Plné brašny peněz a nemrtví už vyšli z města. Zamířili jsme k naší základně v kopcích. Cestou jsem se pořád ohlížel abych viděl, co můj rytíř způsobil. Doufám že je dost silný aby Šedovír dost poškodil. Už totiž mám další část plánu a už mě od ní drží jen nedostatek zbraní.

Vstát ráno bylo asi stejně náročné, jako po celodenní práci na poli nebo v lese. Svaly mě bolely, hlava třeštila a v ústech jsem měl jako na poušti. Ihned jsem sáhl po džbánu s vodou, který stál na nočním stolku v pokoji. Nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že jsem se snažil o sebevraždu utopením. Voda mi tekla po plnovousu a odkapávala na dřevěnou podlahu.

Spát už jsem nemohl, takže jsem se vydal prozkoumat výsledek našeho nočního snažení. Bylo stále brzo ráno a všichni ještě spali. Možná se nikdo ani nebyl schopný vyspat po hrůzách minulé noci a teď, když byl klid, se konečně oddávali tolik potřebnému spánku.

Přehrával jsem si všechny události. Bánší útočila vším co měla, ale zejména svým křikem. Díky světle venku jsem si teď začal uvědomovat, že mě pobolívá i hlava. To mohlo být ale způsobené i vyčerpáním z magie. Na několika místech jsem měl drobné oděrky, když se po mně sápala. Chlapi, mezitím co jsem strhával pozornost naší mladé dámy, horlivě kopali. Podařilo se mi její pozornost udržet po celou dobu a ani jednou nepomyslela, že by zaútočila na kopáče.

Problém nastal, když se dostali až k jejím ostatkům. Vylili na ostatky olej, ale strachem je nebyli schopni křesadlem zapálit. Musel jsem na moment odvrátit pozornost a kouzlem olej zapálit. Naštěstí se mi to povedlo, ještě než mi bánší rozsápala hrdlo, když mě povalila na zem. Ve chvíli, kdy její ostatky pohltil plamen, vzplál i samotný přízrak. Prohlédl jsem si ruce, kde byla řada červených skvrn symbolizujících lehké popáleniny.

Hřbitov vypadal ještě zoufaleji než původně. Spálená zem v blízkém okolí hrobu a kopec hlíny. Některé hroby měly nakřivo postavený náhrobek, zřejmě od nárazu během boje. Rychle jsem ho prošel, ale nic divného jsem nezpozoroval, tak jsem se vydal směrem k domu.

"U všech knírů to si snad děláte srandu!" zařval jsem, když jsem vstoupil a spatřil člověka spícího na posteli se zaschlou krví. On se jen neklidně zavrtěl, ale spal dál.

Co víc, ten člověk měl na sobě oblečení stráží Šedovíru. Vypadal otlučeně, ale já jsem pravděpodobně vypadal teď hůře. Jestli ho tu vesničané najdou, tak se jim to určitě líbit nebude. Chlap má štěstí, že se včera přízrak nerozhodl nejprve podívat do svého starého domu. Asi by tu byla jen hromádka střev, výkalů, masa a spousty krve. Při té myšlence se mi trochu zvedl žaludek.

"Hej, chlape! Vstávej a možná neodejdeš s vidlema v zádech," chytil jsem ho za rameno a zatřásl.

"Skřetovi hoří vidle!" vyhrknul a zpříma se posadil. Neměl jsem tušení co to mele, asi měl nějakou noční můru. Kdybych spal v tomhle baráku, tak jich mám asi taky požehnaně.

"Nazdar, já jsem Zubel a teď konečně vypadni. V tomhle baráku není úplně bezpečné být. Od včerejší noci je to teda bezpečnější, ale vesničani tě tu rádi neuvidí," pronesl jsem, zatímco na mě nechápavě zíral.

Naprosto jasně jsem slyšel vrzání ozubených koleček v jeho hlavě, když se snažil dát dvě a dvě dohromady. Pak jen řekl: "Terenc." Tentokrát trvalo několik chvil mně, než mi došlo, že to bude asi jeho jméno.

Bylo mi chladno. Kapky vody mi stékali po těle a vítr mi pročesával vlasy a vousy. Foukal takovou silou, že jsem se pořádně nemohl podívat před sebe, sklonil jsem hlavu a otevřel oči. “Do prdele!” stihl jsem z překvapení zaklít. Pode mnou byla krajina, stromy, město... já letěl. Já letěl pěkně vysoko nad zemí. Instinktivně jsem začal mávat rukama. Jako by mě to mělo zachránit. Ovšem já nepadal, prostě jsem letěl a mávání mi v tom rozhodně nepomáhalo. Po chvilce usilovného a nesmyslného předvádění vážky jsem se uklidnil a zkusil se uvolnit. Jak je to možný? Vůbec jsem to nechápal, ale něco mě drželo ve vzduchu.

Rozhlédl jsem se po krajině. Připomínala mi domovinu, ale i tak jsem ji nepoznával. Je pravda že jsem moc daleko od Šedovíru nikdy nebyl. Mohlo to být klidně za kopcem. Kde bych to tak mohl být? Město obehnané zdí, louky, pole, nějaké statky, dále jsou vidět i lesy a hory. Počkat, dole se něco děje. U města je ruch a... něco tam doutná... to město hoří. No skutečně. Zaměřil jsem se na město a co se to tam děje. Tím jak jsem se naklonil, jako bych dal povel a začal jsem klesat směrem k městu. Dostatečně pomalu abych ještě viděl a zároveň začal rozpoznávat, že u města dochází k bitvě. Město je obléhané, jsou tam zvláštní velké pohyblivé stavby z celých kmenů stromů. Sunou se směrem k městu. Někdo nebo spíš něco je táhne. Jsou to velcí tvorové. Kůži mají tmavou, až nazelenalou. A na hradbách nejsou lidé, tohle jsou rychlejší a elegantnější tvorové. To jsou elfové. To není možný tohle město je jasně postaveno a spravováno lidmi nejen podle architektury, ale i poměrně slušného bordelu všude kolem.

S vytřeštěným výrazem jsem se opět naklonil tak, že jsem se přestal přibližovat. Tahle vzdálenost mi dostatečně stačila. Slyšel jsem zpěv z hradeb, který podporoval elfské bojovníky, kteří stříleli jako jeden šípy na hordy masa, která se hrnula k hradbám. Slyšel jsem šílený řev a bubnování bubnů na druhé straně, která podporovala bojovníky, kteří se těžkými kroky přibližovali k hradbám a byli zasypáváni šípy, ale mnoho škody jim to nedělalo. Ty hordy masa... “A kurva!” to jsou stejní tvorové co mě naháněli v Šedovíru. “Sakra vždyť mě naháněly v Šedovíru!” Skoro jsem zařval a srdce mi opět začalo šíleně bušit.

Probudil jsem se na koňském hřbetě. Mé probuzení nebylo zrovna nejladnější a tak jsem polekal koně, který pomalu klusal kupředu. Ten se leknutím vzepřel a postavil se na zadní. Tím mě vyhodil ze sedla a já se stihl chytit pověšeného vaku u sedla. S koněm jsem asi přestal být kamarád. Nehleděl na skutečnost, že jsem mu spadl ze sedla a rozeběhl se pryč. Provaz, kterým byl vak přivázán k sedlu dlouho nevydržel a já s vakem v ruce spadl na zem. No bezva ani nevím kde jsem.

Byl jsem tak unavený, že jsem jen oprášil špinavé nohavice, vak ani neprohlédl, přehodil si ho přes záda rozhlédl se kde jsem. Byl jsem na cestě, ale vůbec jsem to tu nepoznával. Byla tma. Stmívalo se, takže jsem musel omdlet na koni a vydržel to celý den, až do večera. V dálce jsem zahlédl vesnici. Moc jsem nepřemýšlel a vydal se tím směrem.

Došel jsem do vesnice a rozhodl se zvolit spíše kradmý příchod ne po hlavní cestě, ale hezky ze strany. Potřebuju se prospat a nevypadám zrovna jako že mám všech pět pohromadě a s tím co mám na sobě mě ještě budou brát za desertéra. Vyhlédl jsem si jeden dům. Vypadal opuštěně a nikoho jsem v něm nenašel. Někdo v něm určitě musel bydlet, ale už nějaký ten pátek byl opuštěný. Pavučiny a prach mi daly za pravdu. Moc jsem to neřešil, našel postel kde jsem se natáhl a okamžitě usnul. To, že v domě byly stopy krve, můj mozek úspěšně ignoroval.

Procházel jsem městem. Zašel jsem na hřbitov, kouknout se jak to tam vypadá. Hodně hrobů, jedna malá hrobka. Na odvedení pozornosti víc ani nepotřebuj, lidé se věcí jako jsou nemrtví, upíři, vlkodlaci a další bojí, takže pochybuji že se jim bude chtít bojovat. "Budou chtít zabarikádovat vstup na hřbitov," řekl jsem si v hlavě, když jsem viděl jak vysoká je stěna kolem něj, "tak to budu muset udělat trochu nebezpečnější hm..." Obešel jsem hroby. U každého čerstvého jsem udělal značku, abych ho pak poznal. Potom jsem šel do hrobky. K mému překvapení to nebyla jen hrobka nějaké bohaté rodiny, ale rytíře. Byl tu pohřben sám. "Asi nějaký místní hrdina hm?" Tak či onak mohl by se hodit. Otevřel jsem jeho hrob a zjistil jsem že byl pohřben ve své zbroji, což bylo přesně to co jsem potřeboval. Když jsem odcházel dveře jsem zavřel a zapečetil. Když je zámek rozbitý, nechtěl jsem aby tu hrobku někdo vykradl.

Jak jsem dokončil obchůzku hřbitova, zamířil jsem zpět svého do pokoje v hostinci, to už se stmívalo. Emília tam již byla. Brousila svůj meč a potichu si zpívala jednu válečnou píseň temných elfů. Posadil jsem se ke stolu, vzal si knihu o nekromancii a založil si stránky s hromadným oživením koster, vytvoření ghúlů a nemrtvého rytíře. Potom jsem nalistoval zpět k první záložce a začal číst. Jak jsem četl Emília ke mě přistoupila a koukala mi přes rameno. "Potřebuješ něco?" řekl jsem a četl dál. "Ne, ani ne. Jen jsem si myslela že to všechno umíte mistře." Trochu jsem se uchechtl, "Nekromancii jsem dlouho nepoužíval. A s černou magií není radno si zahrávat. Takže si to radši zopakuju, a ty bys měla taky. Učil jsem tě nevím kolik let magii a ty radši nepříteli řežeš po jednom prsty." Emília spadla na postel, "ano, chápu mistře. Zopakuju si to... Hned zítra po vybrání banky." Smála se a počítala šípy v toulci. Pořád kupuje ty se zubatým hrotem. Používá lidské šípy, ty elfké si šetří pro horší nepřátele, jak jsem jí učil. "Pořád sní o tom že sestřelí draka?" říkal jsem si v hlavě a nenápadně koukal na ní. Občas mám pocit, že jak je dobrý a loajální společník, tak je i možná moje jediná slabina. Přestal jsem nad tím přemýšlet a začal jsem zase číst knihu. Poté jsem chvíli koukal do plánů budovy abych si je zapamatoval a tom jsem šel spát. Zítra vstáváme před svítáním.

Seděl jsem ve svém pokoji a procházel poznámky naškrábané na kusu pergamenu na jedné straně a s knihou na druhé. Tu jsem si vzal s sebou, když jsem odcházel ze Šedovíru, s vidinou, že se mi jednou bude hodit a podívejme se. Neuběhlo ani tolik času a už mám svůj bambulovitý nos zabořený v jejích stránkách.

Světlo venku už nebylo žádné. Měsíc byl schovaný za mraky. Ze svíčky zbývala už jen polovina a já stále nebyl o nic blíže řešení, než jsem byl před několika hodinami. Zpětně jsem si vybavoval jak vypadal dům, kde bydlela a na všechny ty stopy zčernalé krve, kterou nikdo neumyl. Domu se každý bál a to tak, že i prohlídku jsem provedl sám. Jen mi ukázali, kde dům stojí.

Ozvalo se tiché zaklepání.

"Dále," řekl jsem zvýšeným hlasem, aby mě bylo slyšet. Dveře otevřel hostinský a nesl misku polévky.

"Vidím, že pracujete. Nechám vám tu něco k jídlu," položil misku na volné místo na stole. Dával si na čas. Pokukoval po mých poznámkách a snažil se dozvědět, jestli jsem nějak pokročil a budu schopný s jejich problémem něco udělat.

Jen jsem pokrčil rameny a řekl: "Zatím nejsem o nic moudřejší. Děkuji za polévku." S tím se otočil na podpatku a odešel z místnosti.

Uběhlo několik dlouhých hodin. Měsíc se prodral skrz mraky a shlížel na svět z nejvyššího bodu oblohy. Noc prořízl dlouhý ječivý křik, který drásal uši i duši.

"Bánší," pravil jsem polohlasně, otočil rychle stránku knihy, kterou jsem procházel několik hodin zpět, a rychle očima prolétl informace o bánší.

"Bánší neboli dívčí přízrak. Dívka ze světa zpravena smrtí násilnou a podlou se přízrakem státi může. Přízrak si bere podobu dívky, aby na neřesti mladé hochy lákal, a vede je do míst vzdálených, kde smrt číhá na ně. Po právu se bánší přezdívá víla smrti neb smrt je to jediné o co jí jde." Další text popisoval vzhled bánší, jak se proti nim uchránit a až ke konci byla informace jak se přízraků mladé dívky lze zbavit.

"No to snad není možný," zaláteřil jsem, protože poslední odstavec byl sotva čitelný. Ze slov "oheň", "kosti" a "očistit" jsem usoudil, že bude potřeba tělo té nebožačky spálit. Jestli vůbec něco z jejího těla zbylo.

Vyrazil jsem z pokoje do přízemí a ještě na schodech jsem zakřičel na přítomné otázku: "Kde je ta holka pohřbená?"

Chvilku na mě koukali jak na další zjevení bánší, až když jsem dorazil až k nim, ozvalo se: "Kousek za vesnicí, kam pohřbíváme všechny místní."

"Potřebuju dva chlapy s lopatama a to hned," přikázal jsem.

Vyslechl jsem si plno připomínek o rušení mrtvých, o mojí bezbožnosti a dalších. Když jsem odvětil, že zatím ruší ona je a jestli chtějí, abych se spakoval a šel si po svých, tak to rád udělám. Na to už nic neřekli, dva chlapi se sebrali a když se znovu objevili, tak měli v rukou lopaty.

Musela cítit, že se něco děje u jejího hnijícího těla, protože když byli chlapi v polovině kopání, zjevila se. Jako mlžný závoj na sobě měla krásnou podobu mladé dívky, po které by zatoužil nejeden mládenec. Pod touto maskou se ale skrývala ohyzdná tvář mrtvoly.

"Ještě že mě holky bez kníru neberou," pomyslel jsem si a usmál jsem se nad vlastním vtipem. Hůl jsem držel celou dobu v ruce a zůstával jsem v pohotovosti, takže mě její útok nijak nepřekvapil.

“Hej, už je tady! Kámo, už je tady. Jsem to říkal!” Začal vřískat mrňous skřetího vzhledu na ostatní a ukazoval na mě svým špinavým prstem co měl kdo ví kde. “Neřvi blbče!” ohnal se chlap v plášti a všichni se na mě otočili. “A kurva!” zaklel jsem potichu. Zpomalil jsem, napřímil se a nahodil výraz, že mám všechno pod kontrolou. Tohle často odradí slabší povahy, což je další věc co jsem se za své služby naučil. Vypadat, že víš co děláš, ačkoli v hlavě máš bordel a nejraději by jsi se schoulil do klubíčka a strachy se posral.

Všichni ve skupince utichli a nikdo z nich nevydal ani hlásku. I ten skřet přestal poskakovat a koukal co se bude dít. Na něco čekali. Možná na mé potvrzení, že jsem to fakt já. Nevím, potvrzovat se mi to nechtělo. Nepamatuju se, že bych se měl s někým sejít a už vůbec nevím proč v takovéhle uličce. Jedině že bych potřeboval pomoc s nějakým špinavým zbožím, ale to už jsem dlouho neřešil. Vždy šlo moc o kejhák a poslední akce taky nevyšla zrovna dobře. Takže s tím jsem skončil už pěkně dlouho. Co ale může být tohle?

Srdce bušilo a já usilovně přemýšlel co mám sakra říct nebo dělat. Řekneš blbost a půjdeš. To jsem věděl. Ale nic než blbosti mě nenapadlo. Takže jsem zvědavě a skoro automaticky naklonil hlavu na stranu, jako když pes čeká na povel. Zadíval se na skupinku a čekal co bude. Už ani krok jsem neudělal. Stejně tak původně hlučná parta stála na místě jako zcepenělá a čekala. Snažil jsem se jako by nic, rozhlédnout kolem sebe jestli někoho neuvidím. Pohyb nesměl být ani pomalý, jako bych se bál, ale ani rychlý. To se mi kupodivu podařilo. V uličce nikde nikdo nebyl. I ti podělaní žebráci se vyklidili rychlostí hurikánu. No skvělý. Opět jsem se podíval na skupinku a vyčkával.

Po chvilce to nevydržel chlápek v plášti a vykročil před všechny. Na vzdálenost jednoho jezdeckého koně, který by se mi teď mimochodem sakra hodil, se zastavil. Zadíval se mi přímo do očí. Jako by mi koukal přímo do mozku a četl myšlenky. “To si počteš parchante, je to tam teď jak na vyprahlé poušti!” proběhlo mi hlavou. Ne, nic o tom jak z téhle situace vypadnout, ani jak to uhrát. Ne jen prázdno. Skvělý děkuju mozečku, zase jsi mi pomohl.

Po chvíli upřeného koukání se chlap naklonil k nejbližší mlátičce a polohlasem řekl “To není on.”. Mlátička se překvapeně podíval na chlapíka v plášti a pak na mě. Čelo se mu svraštilo a začal mě probodávat pohledem. Skřet započal své debilní, ale tentokrát jasně nervózní poskakování. Další dva hromotluci vykročili pomalým krokem ke mě. “No tak seznamování by jsme měli za sebou, co?” ozvalo se z mých úst. Vůbec nevím jak se mi to mohlo podařit, protože já byl posranej jak nikdy. Chlapík v plášti povytáhl překvapeně obočí, pak jemně zakroutil hlavou a s ladnou otočkou vykročil pryč.

Skřet se začal smát jak pomatenej. “Sakra on to fakt asi je skřet, v té tmě vypadal jak zakrslej, vychrtlej človíček, ale teď mi příjde, jako zelenej skřet.” Prolítlo mi hlavou. “Normálně bych se vsadil, že to je člověk, jen docela hnusnej, ale teď je to jasnej mrňavej skřet.” Myšlenky mi začali lítat hlavou, srdce mi začalo šíleně bušit. “A doprdele! Vy nejste lidi!” - tohle už šlo nahlas. A oprávněně. Tři hromotluci se totálně proměnili. Byly to velké hory masa, o dvě hlavy větší než člověk. Nazelenalá kůže se krabatila na všech jejich částech těla a byli teda neskonale hnusní. Všichni tři v mžiku oka drželi v ruce kyje či co to bylo za palice a nejbližší z nich ji začal zvedat nad hlavu.

Rychle jsem sáhl po meči, ale než jsem ho stačil tasit, už kyj chytil dráhu a letěl mi přímo na hlavu. Na poslední chvíli jsem uskočil doleva a kyj mě škrábnul do pravé ruky. Další horda masa se rozmáchla vlevo odemne. Bleskově jsem se skrčil a kyj proletěl nad mojí hlavou, až mi odrazil helmu z hlavy. Ta pěkně cinkla a letěla si svoji cestou. “Stejně jsem tě neměl rád, hnusnej talíř.” Nečekal jsem na další ránu a vzal jsem hrst hlíny a prachu a hodil ji na nejbližšího přerostlého skřeta. TOho to naštěstí dostatečně překvapilo, abych se mohl postavit na nohy a rychle zdrhat.

Naštěstí to tu znám a tak jsem vyběhl z uličky a dal se rychle doleva, kde jsem věděl, že za pár bloků máme strážnici. Kupodivu jsem je asi dostatečně překvapil svými úhybnými manévry a podařilo se mi dostat náskok. Běžel jsem co mi nohy stačili a za sebou jsem slyšel dusot těžkých nohou. Město jako by bylo prázdné. Padla tma a nikde ani živáčka. Tohle bylo, až moc podezřelé. Ve vzduchu jsem cítil divný nakyslý pach. Tady se sakra něco děje, kurva špatného. Změnil jsem směr. Zahnul jsem do další uličky a rovnou zpět na tržiště. Vyhodnotil jsem, že na strážnici mi nikdo nepomůže, jsou tam větší pometla než jsem já. Budu si muset poradit jinak.

Doběhl jsem na tržiště a za sebou jsem slyšel toho mrňavého skřeta jak se řechtá. Rychle jsem se rozhlédl a na druhé straně jsem zahlédl koně. Někdo ho tam musel nechat, je ještě osedlaný a má dokonce i brašny. Dlouho jsem nepřemýšlel a naskočil na něj. Měl jsem sakra štěstí, protože když jsem se usadil do sedla viděl jsem jednoho hromotluka jak se nebezpečně blíží, za ním se valí další. Třetího jsem nezahlídl. To už jsem kopnul koně do slabin a vyrazil tryskem k bráně. Ta byla ještě otevřená, proletěl jsem ji jak šíp a ujížděl cestou co nejdál z města. Měsíc už plně svítil nad hlavou.

Ráno jsem se vzbudil v pokoji, který jsem si včera v noci pronajal. Emília už byla zpět a spala hned vedle. Možná jako elfka vypadá, ale má spíše lidskou povahu. Což je věc, která mi jakožto temnému elfovy nevadí. Emília byla užitečná od doby co se ke mě na cestě připojila. To už je pár desítek let. Jsem celkem rád že má elfskou dlouhověkost, protože takhle loajálního společníka a ostatně i učně bych jen těžko sháněl. Naučil jsem jí s mečem, lukem a hodně kouzel, ačkoliv musím říct, že vzhledem k její sadistické povaze magii moc nepoužívá.

Vzbudil jsem jí. Posadila se na postel a mnula si oči. "Tak co," zeptal jsem se, "jak to v ty bance vypadá?" Jen se usmála, hrábla do brašny a hodil na stůl papíry, na kterých byla nakresleny plány budovy. Dostala se k pokladnici a dokonce i do sklepení k sejfům. "Občas mě udivuje kam až se dokážeš dostat." Přišla ke mě, "Opravdu? Však jste mě sám vycvičil, ne? Mimo to, jejich zabezpečení je skoro na bodu mrazu. Mít klíče od sejfu tak jsem to mohla rovnou vybrat..." Smích byl asi jediná možná reakce. "Fajn, fajn. Vykrademe to zejtra. Máme štěstí že je hřbitov za hradbou. Udělám tam trochu bordel a až se budou všichni starat o moje hnijící přátele odpálíme sejfy a vybereme pokladnici. A mimochodem to si vem." a hodil jsem jí přívěsek. Koukla na něj a pak na mě, "K čemu vůbec je?" Otočil jsem se, "To se brzo dozvíš. Jo a na toho trpaslíka jsem nechal vypsat odměnu, až od něj budu mít co vše co potřebuju, je tvůj. Máš volno večer buď tady," a šel jsem do ulic.

V ulicích se nic moc nedělo. Tržnice byla poloprázdná, stráže si hleděli svého, zločinci si prodávali ukradené zboží a kradli od obchodníků. A počet veřejných domů je také neskutečný. Kam až ta lidská rasa může klesnout? Tohle že je rasa co ovládá tento svět? Však já tenhle svět srovnám. a nikdo mě nezastaví...

Povyk ze spodního patra jsem zaregistroval až ve chvíli, kdy mě probudilo kohoutí kokrhání, které se ozývalo přes celou vesnici. Ten zatracený opeřenec musel být přímo pod mým oknem. Otevřel jsem oči a mžoural jsem v ranním světle, prostupující skrz pootevřené okenice. Večer jsem je tak nechal, aby chladnější noční vzduch pronikl i do pokoje. Pomalu jsem se soukal z postele, protahoval a oddaloval nevyhnutelnou cestu dolů, kde na mě čekal jistě nějaký hrdinský úkol. Třeba zachránit dceru místního pekaře ze spárů ohnivého draka nebo ještě něco horšího.

S holí v ruce a vakem na zádech jsem sešel z prvního patra a viděl několik vesničanů včetně hospodského, jak se u stolu bouřlivě hádají. Mluvili jeden přes druhého, zachytil jsem tedy pouze útržky vět, častěji pouze několik slov. Slovo poklad má v sobě ale něco zvláštního, speciální vibrace, které ucho zachytí v sebevětším ruchu. Běžně, když poklad zmíníte v plné krčmě vybavujících se násosků, tak nastane hrobové ticho. Hlavy se začnou otáčet, až najednou osobu, která poklad zmínila a podezřívavě si jí začnou prohlížet. Tady to bylo přesně naopak. Hádka stále nabírala na síle.

Posledních pár zvuků zavrzalo a nastalo v okamžení ticho. Hlavy se otočily za zvukem, kde jsem stál, probodávaly mě pohledy.

"Mistře mágu," zvolal hospodský a přistoupil ke mě. "Pojďte si k nám sednout."

Nechtělo se mi, ale když už nic jiného, dlužil jsem jim za pohostinost. V duchu jsem se utvrzoval, že ať po mně budou chtít cokoliv, tak to nebude hon na draka.

"Zrovna jsme se tu tak bavili," a koukl se po ostatních, "že byste nám mohl s něčím pomoct." Ostatní bezhlasně přikývli.

"Víte, máme takový problém. Kdysi se tu stalo jakési neštěstí," na chvilku se odmlčel, jak vzpomínal. "Zemřela tu mladá holka, nikdo nikdy nezjistil jak, ale teď nám tu straší. Po nocích láká naše mladé do lesů. Někteří se vrátili a povídali prapodivné historky, jiní nikoliv. Několik z těch, kteří se vrátili, tak přišli úplně o rozum."

"Jo, třeba můj Jenda to nemá od té doby v hlavě v pořádku. Pořád jen blekotá a nedá celou větu dohromady," doplnil vyprávění hospodského ramenatý kudrnáč s širokými rameny.

"A co byste chtěli, abych udělal?" zeptal jsem se a pohledem přejel všechny přítomné.

"Odčarovat nebohou holku, aby došla klidu. Však je to i pro její dobro. Nemusíte se bát, že nebudete nijak odměněn!" vyhrkl ze sebe hospodský. "Nejsme bohatí, ale za pomoc platíme poctivě."

"Dobrá," pokýval jsem hlavou, "řekněte mi nějaké podrobnosti a pak se dojdeme podívat, kde se ta tragédie stala. Nemůžu vám ale nic slíbit."

Neměl jsem ponětí, jak se zbavit ducha nebo co to ta nebohá holka mohla být. Nikdy jsem se nezabýval kletbami, ale nikdy není pozdě začít. Podle jejich pohledů se jim ulevilo. Budu jen doufat, že když se mi to nepovede, tak se mě nepokusí ukamenovat nebo napíchnout na vidle. A kdo ví, třeba si pak někdo vzpomene i na jiného mága, mého mistra, který tudy mohl procházet.

Služba jako každá jiná v tomhle zavšiveném městě Šedovír. To mi byl čert dlužen lopotit se tu každý den ve strážnických hadrech. Pod koženou kazajkou se potím jako prase. Taky jsem se pěkně dlouho nemyl. Cha, proč vlastně, takovej luxus. Stačí že nemám svrab nebo jinou prasárnu. Ale že mám často na mále. Ten mečík co mám ze zbrojnice mi v ničem moc nepomůže, když se na mě ta spodina vrhne. Ale je to lepší než nic. Lepší než mlátit klackem.

Za tu dobu co dělám strážného jsem se už pár věcí naučil. Všímat si věcí kolem sebe, zahánět nudu počítáním krys, zdejchnout se dostatečně rychle před průserem a nestrkat nos do věcí, které se mě netýkají. Vlastně i s tou směšnou atrapou meče co nosím ho u pasu, jsem se za tu dobu docela slušně naučil. Ta nuda dělá divy. To jsem ani netušil, jak se mi to bude ještě hodit.

Ten večer jsem šouravými kroky procházel tržištěm, jenž osvětlovalo zapadající slunce. Pár lidí zde ještě bylo a poklízelo své věci co neprodali a chystali se domů. Procházel jsem zrovna kolem staré báby, která měla ještě pár jablek. Jedno jsem si arogantně vzal a pokračoval v chůzi. Babka se otočila a začala láteřit. Něco že už daň platila a že i vajíčka jí vzali. Co mě je do toho, já mám hlad. Nikdo se ani neotočil. Všichni si chytře všímají jen svého.

Došel jsem k postranní uličce na západ od tržiště a s povzdechnutím jsem vešel. Tohle je jedna z částí mojí přidělené trasy, kterou nemám rád. Tady se vždy něco děje. Manželky napadají manžely, žebráci se perou mezi sebou, či se zde hejsci chodí porvat. Ulička je dostatečně temná, aby se tam schovali kdejací zlodějíčci. No, ale projít to musím. Spustil jsem pohled k nohám, zahodil zbytek jablka k prvnímu žebrákovi co jsem viděl a zrychlil krok. Snad tentokrát nebudu muset řešit otravné spory a proběhnu to rychle. Jak jsem se mýlil.

Když jsem se blížil k polovině protáhlé uličky, do které se sluneční paprsky, zapadajícího slunce už nemohli ani prodrat, zaslechl jsem hlasy burácejících chlapů. Hlasy se odrážely od domů, jenž lemují uličku blízko u sebe. “Sakra, já to věděl.” zamumlal jsem si pro sebe a podíval se co se děje. Skupinka skládající se z tří hromotluků stojících v ledabylém kruhu spolu s chlápkem v plášti střední postavy a jednoho vyzáblého skřeta co poskakoval kolem. Poměrně nahlas se bavili. Nedělalo jim problém pořvávat kolem, smát se a současně nadávat sobě i okolí do různých druhů zvířat. To jsou chvíle kdy lituju, že chodíme na pochůzky sami. No, tak to pěkně děkuju to jsem přesně potřeboval. Proběhnu jen kolem a bude pokoj. Pohledem jsem se snažil co nejšikovněji se vyhnout skupince a zrychleným krokem jsem se přibližoval. “To dáš to proběhneš.” dodával jsem si odvahy. “Hlavně ať na tebe nezačnou řvát.” Ten mundůr co nosím, často přitahuje problémy. Srdce mi začalo rychle bušit.

Procházel jsem se v elfské čtvrti, teda pokud tomu mohu říkat čtvrť. Pár domů v otřesném stavu, zdí oddělených od zbytku města. Není divu že elfové zde jsou více než podráždění, dle mého by stačila jedna dobře mířená rána a vzpoura by vypukla jako by nic. Když jsem zjistil vše co jsem potřeboval již se stmívalo a rozhodl jsem se jít do hospody a počkat na Emílii. Sedl jsem si ke stolu v rohu místnosti. Pil jsem pivo a znovu jsem zkoumal přívěsek, co jsme získaly od trpaslíka, a čím více jsem nad tím uvažoval, tím více otázek jsem měl. Kdo to sakra byl? Proč má trpaslík elfský artefakt? Pak jsem si do seznamu cílů připsal: Najít trpaslíka a vymlátit z něho všechno co ví.

Chvíly poté se vrátila Emília. Nezklamala, přesně tak, jak jsem očekával. Teď jsem věděl přesně co a jak. Ještě toho dne jsme šli do bordelu, ale ne si užít. Když jsme vešli bordel mama si nás hned všimla, "čím mohu pos-" zastavil jsem jí, "Na tohle nemám čas ani náladu ženská! Kde máš šéfa?" Vystrašená mě zavedla dozadu. kde nějaký muž, co počítá peníze a řve na holky že vydělaly málo. Vešel jsem dovnitř, "Všichni ven!" Holky utekly a já jsem přišel k tomu chlápkovy. vzal ho za ruku a vyhrnul mu rukáv abych se podíval na tetování. "Strážci hrobek hmmm? Odkdy místo pašování zbraní vlastníte bordely?" muž se na mě vystrašeně kouknul, "H-Hele, já jsem jen správce. Počítám peníze a hlídám ty kurvy nic jinýho. Prodej jde mimo mě!" Pustil jsem ho a hodil na stůl brašnu plnou peněz, "Kontaktuj šéfa, chci si objednat zboží a chci tu nejlepší kvalitu a rychle. Za tři dny si sem zajdu a ty mi řekneš jak dlouho to bude trvat platí? to jsem rád." Otočil jsem se a chtěl jsem odejít. Pak mě něco napadlo, zastavil jsem se a otočil jsem se na toho chlapa, " Ještě tohle, chci aby všechny gangy, skupiny, kartely a nevím kdo všechno ještě věděli že hledám jednoho trpaslíka. Kaštanový vousy, hůl, kožená kazajka, bude u sebe mít nějaký magický a alchymistický blbosti. Chci ho živýho. dám za něj 500 zlatých. A teď běž!"

Vyšli jsme a Emília se na mě otočila, "Co teď? Máme tři dny a hádám že nebudeme jen tak sedět že?" Chvíly jsem mlčel, pak jsem se na ní otočil, "Prohlédni zabezpečení banky." Usmála se, "Rozkaz!" a zmizela v nočních ulicích.

Chlapík nelhal a opravdu jsme do vesnice dorazili ještě před setměním.

Vesnici tvořilo několik menších budov, s drobným náměstím a studnou. Většina místních se musela zabývat lovem divoké zvěře a nebo jejím zpracování, protože před několika domy bylo nataženo několik kůží. Mimo to byla spousta vchodů zdobena trofejemi, které vlivem venkovních podmínek vypadaly hrozně. I před jejich vystavením to nemohly být nejkrásnější kousky, spíše to byly kousky, které už se nevešly do vnitřních prostor.

Z největší budovy, což musela být jistojistě hospoda, se ozývaly zvuky rozprouděné zábavy a co bylo hlavní, z komína se kouřilo a bylo cítit pečené maso. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám dost velký hlad a i žaludek mi to začínal dávat najevo hlasitým kručením.

Seskočil jsem z vozu, jakmile zastavil u jedné z budov, která se nacházela hned vedle hospody.

"Mockrát vám děkuji," znovu jsem poděkoval za odvoz, který mi poskytl čas ošetřit si pořádně rány a hlavně si odpočinout od celodenního pochodu.

"Jestli se chceš najíst," žaludek mi opět začal vyhrávat hladovou písničku a chlapík se jen usmál, "zaskoč do hospody, třeba budeš mít štěstí," načež se ozval z hospody hrdelní smích. Netušil jsem k čemu bych potřeboval štěstí, ale bylo mi to koneckonců jedno. Potřeboval jsem do žaludku dostat nějaké jídlo. Harpyje mě sice jen poškrábala, ale vyhládlo mi.

Hospoda byla téměř plná, musela zde být minimálně polovina vesnice. Všichni se hlasitě bavili mezi sebou a smáli se. Hospodský procházel mezi stoly, odnášel a zase přinášel korbele. Vměstnal jsem se do posledního volného stolu, který stál blízko vchodu.

"Vy musíte být zdaleka," a změřil si mě hospodský, který zničehonic přiskočil. "Co si dáte?"

"Něco k jídlu a pivo," odpověděl jsem a rozhlížel se. Nezdálo se, že by mi někdo chtěl věnovat pozornost nebo že si mě vůbec všiml.

"Pivo tady nemáme. U nás je ale ta nejlepší medovina," a než jsem stačil něco říct, otočil se na podpatku a ztratil se v kuchyni. O několik minut později se vrátil s talířem plným pečeného masa a korbelem medoviny. Když jsem mu podával, podle svého uvážení, několik mincí, abych zaplatil za jídlo a pití, tak jen mávl rukou a odešel.

Trochu mě to zarazilo, protože už to byl druhý člověk, který odmítl mnou nabízené peníze. V tomhle prokletém světě se to moc často nevidí. Až pozdě mě napadlo, že bude mít nějaký důvod.

Zpozoroval jsem, že se hospodský s někým bavil a po očku po mě oba pokukovali.

Bylo jasné, že mě čekají buď problémy nebo něco budou chtít. Na to jsem se potřeboval vyspat a protože nikdo celý večer za mnou nepřišel, rozhodl jsem se neptat a jen si pronajmout pokoj.

Přišel jsem k hospodskému a zeptal jsem se: "Máte volný pokoj?"

"Všechny, moc hostů, vyjma místních, tu není," ukázal na schody a podal mi klíč. Než stačil zareagovat, tak jsem mu hodil několik mincí, které jsem si myslel, že pokryjí jedno přenocování, a vyběhl jsem po schodech nahoru.

"Zítřek bude náročný," promluvil jsem potichu v pokoji, který byl velice skromně zařízen. Odložil jsem hůl vedle postele společně s vakem a téměř okamžitě usnul.

Dal jsem se do práce a mé nadšení rychle zmizelo. Neměli jsme zásoby a i zbraně byli v poměrně špatném stavu. Měli jsme provizorní šípy a v podstatě naše jediná výhoda je naše opevněná pozice v ruinách hradu uprostřed vysokých kopců. "Jestli máme mít nějakou šanci, musíme vyřídit zásoby." Koukl jsem se na Emílii, "My dva se vydáme do jednoho města co je na druhé straně kopců. Když se spojím s pár lidma co znám, výrazně nám to ulehčí situaci."

Vyrazily jsme ráno. Měl jsem dvě zrcadla, která byla spojená magií. Měli jsme je s Emílií aby jsme spolu mohly komunikovat na dálku, ale reálně jsme to nikdy nevyužili. Jedno jsem dál bývalému vůdci elfů a jedno jsem si nechal, takže by komunikace neměla být problém.

Druhý den jsme dorazily k městu. Bylo docela velké, ale také vypadalo poměrně chudě. "Jdi zjistit rozpis stráží, já se dostanu mezi elfy a zjistim jak snadno by se je dalo získat na naší stranu. Sejdeme se večer v hospodě na náměstí, zítra se sejdeme s mými známými." "A co potom?" zeptala se a podívala se na mě. "Když všechno půjde dle plánu tak si možná tohle město i obsadíme." zasmál jsem se a pak jsme se rozdělily.

"Ženská?!" vyhrkl jsem naprosto bez rozmyslu a až pak jsem si uvědomil, jak jsem se zmýlil.

Přede mnou se objevilo sice něco, co na první pohled ženu připomínalo, ale jen do té doby, než se to vzneslo do vzduchu a začalo se to po mně sápat.

Tmavší kůže jí byla vidět na obličeji, odhalených ňadrech a břiše. Zbytek těla byl pokryt peřím, které mělo barvu o něco tmavší. Drápy na rukou rozhodně neměla jen pro okrasu a kdyby někoho zasáhly, tak je s ním ámen.

"Uff," zafuněl jsem, když jsem se vyhýbal jednomu drápu. Byla zatraceně rychlá, ale já naštěstí rychlejší. Prozatím.

Po druhém jejím výpadu, který jsem odrazil holí, jsem už neváhal. Dostal jsem pod její tělo, nahromadil jsem okolní vzduch v dlani namířenou na její břicho a vypustil ho. Vzniklá tlaková vlna jí odhodila a ztratila balanc. Spadla mezi sutiny stavby.

Rychle jsem přiskočil s dýkou připravenou v levé ruce. Musela se udeřit do hlavy. Hýbala se, ale velice pomalu a byla jistě deozrientovaná. Toho jsem využil. Lehce jsem jí zaklonil hlavu, ostří dýky přitiskl ke krku a přejel po něm. Krev začala unikat, stejně jako život.

Z posledních sil mě stihla kousnout do ruky, pak se ozvalo už jen poslední zachrčení a harpyje se přestala hýbat.

"Asi jsem dopadl celkem dobře," a prohlížel jsem si ruku. Bylo vidět ostré vpichy zubů, z kterých jsem krvácel. Rána nebyla hluboká, takže bude stačit vymýt. Ve vaku jsem si schovával mast pro přesně tyto případy.

K večeru jsem se dostal na prašnou cestu a díky mému štěstí potkal i vůz.

"Můžu se s vámi svézt?" zeptal jsem se chlapa, který seděl za opratěmi.

"Beze všeho, sedni si dozadu."

Po chvíli mlčení, když jsem si měnil obvaz, se vozka zeptá: "Kam máš namířeno?"

"Někoho hledám, ale vlastně nemám zatím konkrétní cíl cesty."

"Hmm," zabrumlal, "než se úplně setmí, tak dorazíme do vesnice. Můžeš se tam na toho někoho přeptat."

"Mockrát děkuji," a začal jsem z váčku s penězi lovit pár mincí.

"To si nech," pravil, když si všiml, co dělám.

Vzal jsem si co mi Gizmo dlužil a zamířili jsme na sever. Jestli má ta elfská rebelie aspoň nějakou úroveň, mohl by to být start mých plánů jak jsem od začátku chtěl, ale těžko říct. Šli jsme do kopců a míjeli ruiny budov a v dálce jsme viděli obrovský, leč opuštěný hrad. Pro základnu rebelů ideální místo.

Když jsme se dostali blíž zničeho nic nás obklopily elfové a mířili na nás luky. "Kdy je váš šéf? Chci sním mluvit. Jsme jako vy, elfové co chtějí lepší svět!" řekl jsem, vzali nás tedy do pevnosti, kde jsem se setkal s jejich vůdcem, "Kdo jsi? Co tu chceš?", zeptal se beze strachu, "Eldar, tohle je Emília. Chceme vám pomoc z téhle rebelie udělat revoluci." Zarazil se a Koukal na mě, "Eldar? To jméno znám. Temný elf, zločinec, vrah a kouzelník posedlí magií." Usmál jsem se, "Přesně tak. A sám jsem toho udělal víc než vy za celou dobu vaší rebelie vzhledem k tomu, že mi o vás musel říct pašerák a neslyšel jsem jak se o vás baví všichni ve městě a okolí. Takže zeptám se jen jednou, chcete mojí pomoc a získat zpět co bylo naše? Nebo budete radši dál přepadávat karavany?" Jejich vůdce se zamyslel, neměl ze mě dobrý pocit, což bylo celkem oprávněné, ale taky věděl že jsem jejich naděje jak se postavit lidem. Otočil se na mě, "Jaký máš plán?" Usmál jsem se, "Nejdřív, získat více následovníků. Potřebujeme armádu, takže i vybavení. A pak? Pak se vydáme na sever do Ledovcové země." "Ledovcové země?! A co tam? Umrznout?" zakřičel na mě, "Ne. Probudit staré bohy. V té zemi je totiž postaven stříbrný palác bohyně noci a válek. Aby se sem dostala spolu s námi před těmi tisíci lety, musel přijmout fyzické tělo. To jí ovšem vysílilo natolik že upadla do spánku a tak její následovníci postavili ten palác, kde teď spí. Pohřben pod tunami ledu a sněhu. Než něco řekneš, vím, je to bohyně temných elfů ale aktuálně je jediná, kdo nám může pomoct. Má sílu na to aby zničila celé město jedním kouzlem. S ní tenhle svět bude náš. Tak jak to má být. Jdeš do toho?" a podal jsem mu ruku. Přemýšlel, asi deset minut možná i déle, ale nakonec se rozhodl mě podpořit. A tak jsem měl armádu čítající asi 120 elfů. Nic moc ale pro začátek to bude stačit.

Probudil jsem se mokrý od rosy. Velká zima nebyla, ale přesto jsem pocítil chlad v kostech, takže jsem co nejrychleji vyskočil na nohy a začal se pohybem zahřívat.

Ochranná kouzla účinkovala nebo minimálně se nikdo neobjevil v blízkosti, aby je aktivoval. Tak či tak jsem byl rád, že mi další den zůstala hlava na krku. Když už mi tam nezůstal přívěšek.

Při odstraňování ochranných kouzel jsem přemýšlel. V první chvíli jsem si myslel, že ti elfové byli jen obyčejný zloději, ale přece jen na tom celém bylo něco divného. Co bylo ovšem podivnější, tak jsem si nebyl schopný vybavit, kde jsem ten přívěšek vzal. Možná ještě doma, než jsem od ostatních trpaslíků utekl? Co by tam ale dělal trpasličí přívěšek? Tedy, to alespoň tvrdila ta holka, že je to elfské.

Popadl jsem vak a vydal se opět na cestu, za stále nejasným cílem.

Zjistil jsem, že nedaleko, kde jsem tábořil, byla křižovatka.

"Asi jsem měl velké štěstí, že jsem nikoho nepotkal."

Z hlavy jsem si vybavil hrubé nákresy map. Cesta vlevo, zhruba směřující jihozápadním směrem, vedla k velkém jezeru. Jezero se rozkládalo na obrovské ploše a činilo z něho největší jezero široko daleko. Hojně se využívalo pro plavbu všemožného druhu, ať obchodu nebo pirátství.

Cesta vpravo si to mířila na sever. Mistr vždy říkal, že lodě a plavbu zhola nenávidí. Usoudil jsem tedy, že pokud se nějakým směrem vydal, tak to rozhodně nebylo k jezeru. Nemohl jsem si být samozřejmě jistý, ale doufal jsem ve svůj instinkt.

Pokračoval jsem severně, dokud se cesta nezačala stáčet západním směrem. Okolí bylo zarostlé vysokou trávou a v dálce bylo vidět hustý les, který stoupal po svahu nahoru a byl zakončen výběžkem hor. Nevím, co mě to popadlo, ale opustil jsem prašnou cestu.

Plahočil jsem se trávou, která mi sahala až k čelu. Vzhlížel jsem k hoře a lesu pod ní, naštěstí viditelné díky své výšce i přes trávu.

Slunce bylo přesně v nejvyšším bodě oblohy, když jsem dorazil na místo. Kam? To jsem neměl ani nejmenší tušení a nevěděl jsem ani proč.

Kdysi dávno to musela být krásná kamenná stavba, ale teď tu stála polorozbořená a s věží kdysi dosahující několika metrů. Dnes jí kus chyběl, ten kus se střechou se válel nedaleko.

Najednou se ozval zvuk. Něco jako děsivé zakrákání.

Utábořili jsme se u řeky. Než jsme šli spát rozhodil jsem kolem pár magických pastí. Opřel jsem se o strom a snažil se usnout, Emília si lehla vedle mě co nejblíž co šlo. Když jsem se ráno probudil koupala se v řece. Já si prohlížel medailon a čím dál tím víc mě zajímalo, odkud ho ten trpaslík měl. Ale hledat se mi ho nechtělo. Sbalili jsme věci a šli jsme.

Dorazily jsme do přístavního města v Černé Zátoce. Domov mnoha rybářů a pašeráků. Šli jsme do jednoho starého skladu, hlídali ho svalnatí muži s meči, jizvami a tetováním. "Hej! Vy tam! Co jsme zač? Co tu chcete?!" pořvávali na nás. Použil jsem na ně omračovací magii, nechtěl jsem aby jsme přitáhli pozornost. Když jsme vešli dovnitř byl tam mezi bednami pašovaného zboží muž, který se přehraboval ve zboží a kontroloval ho. "Vidím že sis polepšil Gizmo! Tos dostal za to že sem kvůli tobě málem přišel o hlavu?!" Zařval jsem na něj. Otočil se na mě, zděšení v jeho tváři se změnilo v nucený úsměv, "Eldare! Kamaráde! Ty žiješ! A já už tě oplakal. A-Ahoj Emílie, pořád krásná a šílená vidím." Emilie ho vzala pod krkem a vytasila meč. "Stačí!" zakřičel jsem, "chci ho ještě chvíli živýho, pak si sním můžeš dělat co chceš." Emília se usmála a Gizmo měl strach v očích, "P-P-P-Přece mě nenecháš jí! Já-já jsem vážně nevěděl že tam budou královský vážně, přísahám!" "Vážně? Nevěděl? Zajímavý, byl jsi jediný kdo věděl že tam jdeme, a taky tam nebyli ty krabice s tím co jsem si objednal. Takže! Dej mi buďto moje peníze, nebo moje zboží! počítám do tří. 1... 2...-" "Fájn fajn! N-nemám zboží v té kvalitě co sis objednal ale tamhle v tich bednách je něco obdobnýho a jako náhradu... tu mám jednu informaci, která by se ti mohla líbit." Usmál se na mě. Koukl jsem se na něj, "Doufám že to stojí za to protože jinak-" "Na sever odtud jsou elfký vzbouřenci. Na to si přece čekal ne? Až někde začne bordel aby si mu mohl kralovat!" Začal jsem se smát, "Vida, vida. Někomu zůstane hlava na krku."

Stál jsem na cestě uprostřed vesnice. Okolo pobíhali lidé s plnými vědry a hasili co se dalo. Mně se v hlavě prohánělo myšlenkové tornádo.

Nedozvěděl jsem se tady vůbec nic a ještě navíc mě okradli. Naštěstí to pro mě byl jen bezcenný přívěšek, u kterého jsem ani netušil, až do této chvíle, původ. Bylo mi to poměrně jedno a byl jsem zejména rád, že jsem vyvázl s pouhým odřeným krkem, když mi elfka přívěšek strhla.

Rozhlédl jsem se kolem. Střecha jednoho z hořících domů se propadla, ale zdálo se, že oheň se dál nešířil a vesničané ho dostali pod kontrolu.

"Tohle mi byl Eeus dlužnej," zaklel jsem. Některé trpasličí zvyky se mnou zkrátka zůstaly, jako třeba proklínání trpasličího boha práce.

Usoudil jsem, že po tomhle krvavém a značně vousy připalujícím představení dvou elfů už tu nebudu vítán. Tedy, až někdo zaregistruje, že tu pořád jsem. Taky bych se mohl stát terčem omylem hozených vidlí mým směrem. To jsem riskovat nechtěl.

Otočil jsem se na patě a rychlým krokem zamířil opačným směrem, než jsem prve přišel. Svět je tvrdý, takže mě takový malý neúspěch neodvrátí od cíle, ale taky je velký. To už by mě zviklat mohlo.

Cesta vedle východním směrem. Les přede mnou se přibližoval. Došel jsem k němu, když už se slunce přehupovalo přes obzor a začal se vytrácet oranžový odstín přicházejícího večera.

"Dál nemá cenu putovat," pohodil jsem vak k nejbližšímu stromu a než jsem se posadil, rozprostřel jsem okolo sebe pár ochranných kouzel.

"To odežene nechtěné hosty," hůl jsem položil vedle sebe. Noc byla teplá. Usnul jsem s rukou na holi a opřený o strom.

Měli jsme štěstí, potkali jsme farmáře s vozem, který nás vzal kus cesty. a také nám řekl zajímavou věc. jeden ze šlechticů, kterého jsem znal, se měl dnes vrátit do svého sídla z dlouhé cesty. Bohové mi dali znamení. Otevřel jsem mapu, koukl se jaká je nejpravděpodobnější trasa kterou pojede. "Nejspíš pojede touhle vesnicí, hmm...", říkal jsem si pro sebe. Do vesnice jsme se dostali těsně předtím než začal západ slunce. nebylo moc času, měl tu projet každou chvíli.

Rychle jsme prošli vesnici aby jsme znali terén. Vymýšlel jsem plán, když Emílii něco zaujalo,"Podívejte, mistře.", koukl jsem se a trpaslíka, který chodil po vesnici a koukla se všude okolo. "Dlouho jsem trpaslíka neviděla. A už vůbec ne takhle daleko od hor." "To je pravda. Ale to je teď poslední věc co mě zajímá.", řekl jsem a koukl se na Emílii. "Proč ho vlastně tak moc chcete zabít?" Usmál jsem se když se mě na to zeptala, "Jednak osobní důvody a taky je to hajzl co vybíjí elfy po stovkách. A teď k plánu. Já je zastavím, ty budeš čekat tamhle na tom stromě a na můj povel vyřídíme jeho doprovod, až ho zabiju uděláš ve vesnici co možná největší chaos a vypadneme odsud. Rozumíš?" Emilia se usmála, "Jistě mistře."

Přijel. Stál jsem uprostřed cesty, zastavily a jeden strážný šel ke mě, "Z cesty ty prašivče! Copak nevidíš že tvůj lord projíždí ty červe?" "Chci s ním mluvit." "Cože chceš? Koukej uhnout jinak..." "Jak chceš." Vytáhl jsem meč, v tu chvíli začali na stráže dopadat šípy. Rychle jsem zabil strážného co stál přede mnou a pak ještě dva, kteří vyběhli proti mě. Vešel jsem do jeho vozu, "Dobrý den pane. Pamatujete si mě? Pf..! Jistě že ne. Ale já vás ano! Něco tu pro vás mám! Pozdrav od mojí sestry!", vzal jsem ho za vlasy a sťal mu hlavu. Vyšel jsem z vozu s jeho hlavou v ruce. Emília použila zápalné šípy a zapálila několik domů a pole obilí co bylo hned vedle vesnice. Vzal jsem dva koně od lorda a čekal jsem na ní na kraji vesnice. Běžela ke mě ale pak se zastavila. Stála před trpaslíkem, který nevěděl zda utíkat, bojovat či se vzdát. "Ahoj trpaslíčku." řekla a usmála se na něj. Potom se ale zaměřila na medailon, který měl na krku, "Kdepak si to vzal he?" přiběhla k němu, strhla mu medailon a řekla: "Tohle patří elfům trpaslíčku, děkuji za vrácení!" Smála se přiběhla ke mě, nasedli jsme na koně a jeli.

Jeli jsme lesem a už za smrákalo. "Tak co? Jaká jsem byla? Mistře?" smála se a koukala na mě, "Výborná jako vždy." "Opravdu? a co když vám ukážu tohle!" a ukázala mi medailon, Stříbrný strom zdobený smaragdy, s holubicemi letícími z jeho koruny. Koukal jsem se nevěřícně na ní, "Kde si to-" "Trpaslíček to mě u sebe. Asi ani nevěděl co to je." Moje tvář se z překvapení změnila na úsměv,"Tohle je nejlepší den za poslední roky! Jsme zase v balíku, vykonal jsem další část svojí pomsty a ještě máme magický artefakt! Tohle je úžasný den!"

Celý den jsem se trmácel po prašné cestě, která byla spojena přímo s městem, od kterého jsem se každým krokem vzdaloval.

Nevěděl jsem kam jdu, ale předpokládal jsem, že mistr se vydal stejným směrem. Po cestě zajisté naleznu vesnici nebo alespoň menší osadu, kde se pokusím vyzvědět nějaké informace.

"Zdravím vás," pozdravil jsem hospodského za pultem. Zahlížel na mě nedůvěřivě, ale to nebylo nic divného. Osamocený trpaslík s vakem na zádech a holí v ruce nevypadá pranic normálně.

Položil jsem před něj zlatou minci a povídám mu: "Dal bych si nejlepší pivo," pak jsem se více nahnul k němu a tišším hlasem jsem dodal, "a potřeboval bych malou informaci." Hospodský se podíval na minci, na mě, sáhnul po ní a zmizela mu někde mezi záhyby oblečení.

"Jó pane, informace to mám. Co byste rád?"

"Bude tomu rok, kdy tu mohl procházet poutník. Nemohl byste si ho nevšimnout. Cestoval stejně nalehko a měl zrovna takovou hůl," zvedl jsem hůl v levé ruce trochu výš, aby si jí hospodský mohl prohlédnout.

"Hmm," zamyslel se, "tady chodí spousta lidí." Přemýšlel dál a ze soudku začal čepovat pivo. "Nemyslím, že mi někdo takový utkvěl v paměti," a postavil přede mne korbel.

Chvíli jsem vyčkával, jestli si přece jen na něco nevzpomene, ale když se začal věnovat bublajícímu kotly nad ohněm, usoudil jsem, že mi už nic víc neřekne a šel si sednout.

Upíjel jsem z korbele a rozhlížel se, jestli mi pohled nepadne na někoho, kdo by mi dokázal pomoci. Všude jen vesničani, kteří si všímají pouze ženských a jestli mají dost piva.

"Do noci je ještě času dost," zamumlal jsem si jen tak pro sebe, "porozhlédnu se po vesnici."

Ještě nějakou dobu jsem vysedával, dopil zbytek nakyslého piva a odkráčel z hospody ven na čerstvý vzduch. Slunce bylo stále vysoko, ale už sestupovalo k obzoru.

Bylo poměrně pěkné odpoledne nad městem. Lidé chodily po ulicích sem a tam, stráže běželi kamsi do centra města a já jsem seděl na střeše schátralého kostela, jedl jablko a koukal na ruch města. Přemýšlel jsem co teď. Táhnul jsem se přes čtvrt téhle země abych tu naverboval nějaké elfy, kteří se ještě nevzdali vidiny lepšího života. Kdyby mi někdo řekl že tu budou jen bábovky co ani neumí střílet z luku šel bych jinam. Další neúspěch v řadě. Ikdyž možná ne úplně.

Zanedlouho zamnou na střechu vylezla dívka. Emilie, sundala kápi a postavila se přede mě. "Víc jsem toho nepobrala, ale myslím že nám do vystačí na nějakou dobu." Koukl jsem se na brašnu plnou zlata, kterou držela v rukou, "A co ti ostatní?" Trochu se pousmála a koukla ne mě, "Stráže je obklíčily. Ani se z té banky nedostali. Lidé jsou hold moc pomalý." "Fajn. máme zase plný kapsy tak odsud padáme. Z tohohle města se mi dělá zle." Nasadil jsem si kápi a šli jsme.

Vyšli jsme z města. "Kam máme namířeno teď mistře?" zeptala se mě, "Nejspíš do hlavního města. Čarodějnický cech má něco co bych celkem chtěl a navíc, Je tam velká elfská čtvrť. Třeba se tam od posledně něco změnilo." "to zní jako sranda!" usmívala se a čistila meč od krve, někdy si tak říkám, kde sakra začíná její elfská polovina a kde končí...

Polední ruch města vrcholil a okolím se rozléhalo volání obchodníků z nedalekého trhu, nabízející různorodé výrobky, bylinky a celkově služby všeho druhu.

"Nazdar krasavče," znělo od vedlejší uličky, která byla lehce zapadlá a stráže se jí i pro vlastní dobro vyhýbali.

Vyhnul jsem se jí i já. Nepospíchal jsem, ale to poslední co jsem chtěl bylo okounět okolo tmavých, strážemi opuštěných uliček. Mířil jsem k nejbližší bráně, která tvořila hranici mezi Šedovírem a divočinou. Dobře, to trochu přeháním. O divočinu zase tak nejde, ale pro osamoceného dobrodruha se může život mimo město stát divokým rychle. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně i ve městě.

Nebyl jsem typický trpaslík nejen proto, že jsem se více zdržoval venku než někde v dolech pod zemí. Zalíbila se mi vidina magie. Táhlo mě to k ní a jak se později ukázalo, tak i já jsem přitahoval magii. Mistra to překvapilo natolik, že mě s chutí přijal do učení a já se mnohému naučil. Teď byl mistr pryč.

Cech ho před rokem poslal vykonat úkol, o kterém mi nemohl říct. Kdybych jen býval tušil, že by se nemusel vrátit, vyrazil bych nejspíš s ním. Mám se toho ještě hodně co učit. Však jsem se sotva prokousal kůrkou magie!

Brána byla otevřená a stráže otravovali nějakou babku, která na zádech nesla nůši s bůh ví čím.

"Mám tam jen proutěné košíky a vajíčka na prodej," vysvětlovala strážnému, který jí zahradil cestu. "Jestli tu babo chceš něco prodávat, tak musíš zaplatit obchodní daň." "Jak vám mám zaplatit, když jsem ještě nic neprodala?" zoufala si. "Nemáš peníze, dáš nám část zboží. Tak to tu chodí," vrhnul se babče na nůši a vzal několik vajec. Babka vypadala, že se smířila s osudem několika vajec.

Mě si nikdo při průchodu nevšímal. Všechny kontroly a jiná vymyšlená nařízení strážných prováděli lidem mířící do města.

Hůl z třešňového dřeva klapala o kočičí hlavy mostu, který byl tím posledním, co mě dělilo od širého světa. Znovu, stejně jako tehdy, když jsem utekl z domova a navždy nechal starosti o vytěžených rudách a drahých kamenech za sebou. Sbohem Šedovíre, teď už jen najít vodítko, jakou se mistr vydal cestou a mít víru.